Afirmace: Miluji svůj hlas

Někteří lidé nemají rádi svůj vlastní hlas. Nezní jim zkrátka moc pěkně. Jsou k němu kritičtí (a patrně nejen k němu). Líbí se Vám Váš vlastní hlas? Nebo Vám přijde "hrozný"? Nebo jste snad o něm nikdy nepřemýšleli a berete ho takový, jaký je? 

Koho by napadlo přemýšlet o svém hlase? Vidíte, zdánlivá maličkost a jak silné může mít její správné uchopení pozitivní účinky. Otázka zní, zda Vám toto téma stojí za pozastavení, nebo zda spěcháte za jiným internetovým článkem, obrázkem, videem a nemáte pro nějaká svá "uvědomění" čas ani energii. 

A pokud jim energii věnujete, pak zjistíte, že jste možná kdysi dávno přijali za svůj názor někoho druhého, který Vám třeba uprostřed Vašeho dětství jen tak nevinně vytkl, že křičíte, pištíte, ječíte, šišláte, případně že Vám není rozumět, že drmolíte, že strašně zpíváte, že se neumíte vyjádřit, že máte raději mlčet apod. 

Jakmile toto velké téma začnete zkoumat, zamýšlet se nad ním, pozorovat a hledat odpovědi, můžete objevit nečekané souvislosti. Není ale nutné pátrat ve vzpomínkách, kdy se k Vám kdo špatně zachoval, kdy Vám kdo co hanlivého řekl. Afirmace jsou od toho, abychom svou mysl uměli směrovat pozitivním směrem. Tedy k tomu, co chceme zažívat. 

Úplně postačí, když svůj hlas začnete mít rádi. (Ano, platí to o každé části Vašeho těla včetně vlastností, ale dnes se soustředíme na hlas.) Jestliže si sami pro sebe odsouhlasíte, že svůj hlas milujete a nestydíte se ani za jeho barvu, ani za jeho výšku či hloubku, ani za slova či zvuky, která jeho prostřednictvím vyjadřujete, uděláte další výrazný krok v sebepřijetí. 

Dost možná se Vám začnou ony vzpomínky a "bloky" samy objevovat a začnete si zvědomovat, kde tento negativní postoj vznikl a kde byl dále přikrmován a přiživován. Nikomu nic nevyčítejte, nehledejte viníky. Všem odpusťte, včetně sebe. Prociťte vděčnost, že jste si zase něco nového "uvědomili". 

Dotyční kritici totiž sehráli jen svou roli, abyste zažili potřebnou zkušenost. Měli jste v tu chvíli stát sami za sebou a ne za jejich názorem. A protože jste to neudělali, přichystal Vám život podobnou zkušenost znovu, i když v jiném kabátě. A pokud jste nedali sami sebe na první místo a uvěřili jejich názorům, jen jste si své "přesvědčení" prohloubili. 

V tuto chvíli nejde o nic jiného, než se tohoto přesvědčení pustit. S vděčností, že jste pochopili, že máme sami sebe přijímat takové, jací jsme. 

Přestože někomu může dnešní afirmace znít banálně a prapodivně, může odstartovat až zázračné samoléčebné procesy, o jejichž síle jste ještě před pár minutami neměli ani ponětí... Uvítám Vaše postřehy a osobní zkušenosti na toto téma!

TÉMATU AFIRMACÍ SE VELMI DŮKLADNĚ VĚNUJEME V NAŠEM ONLINE KURZU KLÍČ K NAPLNĚNÉMU ŽIVOTU. VÁŽNÉ ZÁJEMCE O JEJICH SKUTEČNĚ SMYSLUPLNÉ VYUŽÍVÁNÍ ODKAZUJEME PRÁVĚ TAM.

Z Vašich reakcí:

Děkuji za připomenutí, jak jsem kdysi opravdu svůj hlas neměla ráda. Už ani nevím, kdy se to změnilo, ale dnes je to naopak.
Miluji zpěv a kdysi v dětství to moje mladší sestra nesnášela a často i říkala, že mám radši přestat zpívat. V deváté třídě, při klasifikaci zpěvu, mě však učitelka na hudebku velmi chválila zpěv i hlas a doporučovala, abych chodila zpívat.
Bylo to pro mě zvláštní i když hodně radostné.
Mnoho let jsem též trpěla na chrapot až výpadky hlasu. Dokonce jsem podstupovala léčbu hlasu na foniatrii.
Zamilovala jsem si i práci prodavačky v obchodě, kde to bez hlasu šlo opravdu špatně.
Dnes svůj hlas miluji. A chrapot, výpadky hlasu? Jsou ty tam.
Takže děkuji za AHA moment 
Protože toto není samozřejmost. K tomu si musí člověk dozrát, pochopit, naučit se milovat co nenávidí pokud je to jeho součástí 
Helča Dianová

Já, jako nevidomý člověk, žijící pouze na zvucích všeho druhu, hodnotím právě hlasy a zvuky. Divné, viďte? Jenže tohle je náš svět, takže já nehodnotím vzhled, ale to, jaký má kdo hlas. Co v tom hlasu slyším, co vyjadřuje, jaké jsou tam emoce, co se dá ze zvuků zachytit a vyčíst. Vidící to dost mate a rozčiluje, protože tam slyším i to, co by rádi neřekli, jenže hlas, to je taková mapa, kompas pro nevidomé. Vidící se prvně na toho člověka podívá. Já se podívat nemůžu, já jenom slyším, co a jak mi sděluje, jakým tónem, jakou barvou hlasu, jaké emoce tam slyším, jestli je to pro mé ucho poslouchatelné a podobně. Víte kolikrát mě tohle už zachránilo? Když jsem někomu něco odmítla nebo se za něco postavila a byl se mnou někdo, kdo vidí, tak právě ten vidící říkal, jeee, ta pani nebo ten pán byl v pohodě, usmíval se. Jenže já ten úsměv nevidím, já jenom slyším to, jak člověk mluví, a proto může nevidomý úplně jinak vnímat daného člověka, když nemá zrakovou kontrolu. A teď mi řekněte, říká se, že oči jsou zrcadlem duše, je to opravdu tak?
Boženka Fišerová