Žárlivost není láska. Je to volání Vašeho vnitřního zranění

Kolikrát jste už slyšeli větu: „Já žárlím jen proto, že tě miluji.“ A možná jste ji někdy řekli i Vy sami. Zní to hezky. Dokonce romanticky. Jenže dovolím si říct něco, co možná nebude příjemné. Ve většině případů nemá žárlivost s láskou vůbec nic společného. Ano, může se objevit ve vztahu, kde se dva lidé opravdu milují, ale není důkazem té lásky. Je důkazem něčeho úplně jiného. Je důkazem bolesti, kterou si člověk nese hluboko ve svém nitru, často už od dětství.

Právě proto se lidé žárlivosti tolik brání. Raději ji schovají za větu: „Já jen nechci o toho člověka přijít.“ Ve skutečnosti ale nejde o partnera. Jde o jejich vlastní strach. Strach ze zrady. Strach z opuštění. Strach, že znovu prožijí bolest, kterou kdysi zažili jako malé děti. A protože tuto bolest nevidí, začnou kontrolovat partnera. Hlídají telefon, řeší, s kým si píše, komu dal lajk na sociálních sítích nebo proč šel s kolegyní na kávu. Jenže tím neřeší příčinu. Řeší pouze následek.

Když se na to podíváte opravdu upřímně, zjistíte jednu zvláštní věc. Ve chvíli, kdy partner odchází z domu, Vás nebolí to, že jde pryč. Bolí Vás představa toho, co by se mohlo stát. Podvědomí okamžitě vytvoří scénáře zrady, nevěry, opuštění nebo ponížení. A Vy jim uvěříte, jako by se už skutečně staly. Přitom se nestalo vůbec nic. Odehrává se to pouze ve Vaší hlavě. Ale ten pocit je tak silný, že ho považujete za realitu.

A právě tady začíná práce na sobě. Ne tím, že partnerovi zakážete kamkoliv chodit. Ne tím, že budete mít přístup ke všem jeho heslům. Ani tím, že ho budete neustále kontrolovat. Tím totiž jen na chvíli utišíte svůj strach. Jenže on se za pár dní nebo za pár týdnů objeví znovu. Přesně stejně jako zanícená rána, kterou pouze překryjete náplastí, ale nikdy ji skutečně nevyléčíte.

Ve své praxi jsem zažil mnoho lidí, kteří byli přesvědčeni, že jsou prostě od přírody žárliví. Když jsme ale začali hledat příčinu, téměř vždy jsme našli staré zranění. Někdy stačila jedna jediná situace z dětství. Tatínek něco slíbil a nepřišel. Maminka dala přednost sourozenci. Dítě si vytvořilo přesvědčení, že není dost důležité nebo že mu lidé, které miluje, stejně jednou ublíží. A toto přesvědčení si neslo celý život, aniž by o tom vědělo.