Víte, co Vás trápí, ale nic se nemění? Možná děláte právě tuto chybu

Možná jste už někdy zažili zvláštní situaci. Přesně víte, co vás trápí, dokážete svůj problém pojmenovat, možná jste o něm dokonce mnohokrát přemýšleli nebo s někým mluvili, ale přesto se nic zásadního nemění. Ve vztahu zareagujete znovu stejně, v práci vás rozhodí podobná poznámka jako minule a v určitých okamžicích jako by někdo stiskl neviditelné tlačítko a vy najednou jednáte způsobem, kterého později litujete. A právě tady podle mě vzniká jeden velký omyl: myslíme si, že když už o svém problému víme, máme vlastně skoro vyhráno.

Uvědomění je samozřejmě důležité. Bez něj bychom často ani netušili, že je něco potřeba změnit. Jenže samotné uvědomění ještě automaticky nemění naše reakce. Můžete například přesně vědět, že při konfliktu s partnerem vybuchujete. Dokonce už možná poznáte chvíli, kdy ve vás napětí začíná narůstat. Říkáte si, že tentokrát zareagujete jinak, jenže pak přijde určitá věta, gesto nebo situace a všechna předsevzetí jsou pryč. Teprve později přemýšlíte, proč jste zase udělali přesně to, co jste udělat nechtěli.

Podobně to může fungovat například u žárlivosti. Rozumově člověk ví, že nemá důvod partnera kontrolovat, možná dokonce sám sobě vysvětluje, že jeho obavy nedávají smysl, ale uvnitř se přesto něco odehrává. Přichází nejistota, strach, napětí a potřeba mít všechno pod kontrolou. Stejný princip můžeme pozorovat v zaměstnání, kde někdy stačí jedna poznámka kolegy nebo nadřízeného a člověk reaguje mnohem silněji, než by odpovídalo samotné situaci. Právě v takových chvílích považuji za důležité neřešit pouze to, co se stalo právě teď, ale položit si otázku, proč to v nás vyvolalo právě takovou reakci.

Podle mého přístupu totiž mohou některé dnešní reakce souviset s hluboce uloženými zkušenostmi a vzorci z minulosti. Některé mohly vzniknout už v době, na kterou si vědomě vůbec nevzpomínáme. Malé dítě ještě nedokáže situaci vyhodnotit jako dospělý člověk. Něco, co rodič považuje za naprosto běžnou událost, může dítě prožít úplně jinak a spojit si s tím například pocit odmítnutí, nedostatku bezpečí nebo přesvědčení, že není dost dobré. A pokud se podobný pocit později v životě znovu aktivuje, nemusíme vůbec chápat, odkud přichází.

Právě proto podle mě nestačí říct si: „Takový prostě jsem.“ To je možná jedna z největších pastí. Člověk začne svou reakci považovat za neměnnou součást své osobnosti a postupně rezignuje. „Já jsem prostě žárlivý.“ „Já mám výbušnou povahu.“ „Já se vždycky nechám rozhodit.“ Jenže co když některé z těchto reakcí nejsou tím, kým skutečně jsme? Co když jsme se pouze kdysi určitým způsobem naučili reagovat a dnes se stejný vzorec spouští znovu a znovu?

Může se to projevit i úplně jinak než ve vztazích. Někdo opakovaně mění zaměstnání, protože má pocit, že problém je pokaždé v kolektivu nebo nadřízeném. Jiný člověk se snaží rozjet podnikání, ale stále se dostává do podobných situací a postupně ztrácí chuť pokračovat. Někdo se naopak začne lidem vyhýbat, protože má pocit, že je jednodušší zůstat sám než znovu něco řešit. Když se však určitý motiv opakuje v různých kulisách našeho života, stojí podle mě za to přestat sledovat pouze kulisy a podívat se také dovnitř.