Stačí změnit jednu jedinou věc a náš život se může začít měnit také

Stačí změnit jednu jedinou věc a náš život se může začít měnit také. Zní to možná až příliš jednoduše, ale právě při natáčení videa v Praze jsem si znovu uvědomil, jak často se snažíme měnit všechno kolem sebe, zatímco na jednu důležitou věc zapomínáme. Stál jsem na Karlově mostě, kolem proudily davy turistů a právě toto místo bylo pro dnešní téma skoro dokonalou kulisou. Někdo si totiž takovou atmosféru užívá, pozoruje lidi, nasává energii města a je spokojený. Jinému začne po několika minutách všechno vadit a nejraději by odtud utekl. Přitom oba stojí na úplně stejném místě.

Často slýchám od lidí, že jim v poslední době začíná vadit společnost ostatních. Vadí jim hluk, davy, kolegové v práci, sousedé, turisté, někdy dokonce vlastní rodina. Přitom ještě před několika lety podobné věci vůbec neřešili. Najednou cítí napětí, stres, podrážděnost nebo potřebu někam utéct. A první logická myšlenka bývá: musím změnit prostředí. Jenže co když prostředí není tou skutečnou příčinou? Co když pouze zmáčklo pomyslné tlačítko něčeho, co už dávno nosíme uvnitř sebe?

Ve svém přístupu pracuji s tím, čemu říkám podvědomé programy. Jako malé děti přijímáme obrovské množství zkušeností, slov, emocí a situací, kterým ještě nedokážeme rozumět stejně jako v dospělosti. Některé z nich se mohou později projevovat jako automatické reakce nebo naučené vzorce. Člověk přitom nemusí vůbec tušit, proč v určité situaci reaguje právě tak, jak reaguje. Rozum mu říká, že se nic zásadního neděje, ale uvnitř se přesto objeví nepříjemný pocit, strach, napětí nebo vztek.

A právě tady podle mě často děláme jednu chybu. Začneme řešit následek místo toho, abychom hledali příčinu. Vadí nám davy? Přestaneme chodit tam, kde je hodně lidí. Vadí nám soused? Odstěhujeme se. Nejsme spokojení v práci? Změníme zaměstnání. Nefunguje nám vztah? Najdeme si jiného partnera. Samozřejmě existují situace, kdy je změna prostředí, zaměstnání nebo vztahu naprosto namístě. Jenže pokud se nám po určité době začne v nových kulisách odehrávat velmi podobný příběh, možná stojí za to položit si otázku, zda jsme skutečně vyřešili jeho příčinu.

Představte si, že utečete z hlučného města někam na samotu, protože už nemůžete vystát lidi a ruch kolem sebe. Konečně máte klid. Jenže potom vám za plotem začne soused řezat dřevo, po cestě kolem domu chodí houbaři a někde celé odpoledne štěká pes. A najednou zjistíte, že ten vnitřní neklid je zpátky. Změnily se kulisy, změnili se lidé, změnilo se místo, ale něco zůstalo stejné – vy a vaše reakce. A právě v takové chvíli bych se přestal ptát pouze na to, jak odstranit dalšího člověka nebo další nepříjemnou situaci ze svého života, a začal bych hledat, proč ve mně vyvolává právě takovou reakci.

Sám jsem si tím prošel například u svého velkého strachu z pavouků. Nebyl to jen pocit, že pavouky nemám rád. Měl jsem z nich skutečný strach a moje reakce tomu odpovídaly. Když jsem později pracoval s tím, co považuji za příčinu tohoto strachu, moje reakce se postupně změnila natolik, že jsem se před časem na zahradě dotkl docela velkého pavouka. Pavouk nakonec utekl – pravděpodobně se bál víc než já. Pro mě však bylo zajímavé především to, že situace, která by ve mně kdysi vyvolala obrovský strach, už měla úplně jiný průběh.