Každému z nás se někdy stalo, že v emocích řekl něco, co by za normálních okolností nikdy nevyslovil. Možná to byla obyčejná partnerská hádka. Možná jste jen špatně pochopili jednu větu, jeden pohled nebo jednu zdánlivě nevinnou situaci. Najednou se ve Vás začal zvedat vztek, žárlivost nebo pocit nespravedlnosti a během několika minut jste se proměnili v člověka, kterého jste sami nepoznávali. Když bylo po všem, dostavil se stud, lítost a otázka: „Proč jsem to vůbec řekl?“ Právě tato otázka je mnohem důležitější než samotná hádka.

Mnoho lidí si myslí, že problémem jsou emoce. Ve skutečnosti jsou emoce většinou až posledním článkem dlouhého řetězce. To, co skutečně rozhoduje o našich reakcích, vzniká často už v dětství. Každý z nás si totiž odnáší do dospělého života podvědomé programy, které vznikaly v době, kdy jsme jako děti nerozuměli světu kolem sebe. Jedna věta od rodiče, jeden nepochopený zážitek nebo pocit odmítnutí mohou vytvořit vzorec, který nás ovlivňuje ještě o desítky let později. A právě tehdy se může stát, že na partnera nereagujeme jako dospělý člověk, ale jako zraněné dítě ukryté hluboko v našem podvědomí.

Stačí úplná maličkost. Partner se zmíní, že byl s kolegyní na kávě, nebo partnerka řekne, že si po práci povídala s kolegou. Rozum ví, že na tom nemusí být vůbec nic špatného. Jenže naše ego začne okamžitě vytvářet vlastní příběhy. Najednou si představujeme situace, které se nikdy nestaly, domýšlíme si souvislosti a postupně se v nás začíná hromadit napětí. Čím déle těmto myšlenkám věříme, tím silnější jsou naše emoce. A pak už stačí jediná věta, jediný pohled nebo drobná poznámka a vybuchneme.

Právě v těchto chvílích se ukazuje síla skrytých zranění. Nejsou vidět, ale dokážou ovládat naše rozhodování, vztahy i způsob komunikace. Člověk si často myslí, že jedná svobodně, přitom pouze reaguje podle programu, který si vytvořil před mnoha lety. To je důvod, proč někdo reaguje agresivně, jiný se uzavírá do sebe a další začne partnera obviňovat z něčeho, co se nikdy nestalo. Každé z pěti skrytých zranění má své typické projevy a každý člověk prožívá stejnou situaci úplně jiným způsobem.

Dobrou zprávou ale je, že s tím lze pracovat. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že za Vaší reakcí nestojí partner, ale Vaše vlastní podvědomí, začíná se něco měnit. Už nejste bezmocnou obětí svých emocí. Najednou dokážete zachytit první okamžik, kdy se ego začíná probouzet. Místo okamžitého útoku si můžete říct: „Aha, tohle nejsem já. Tohle je moje zranění.“ A právě toto jednoduché uvědomění často stačí k tomu, aby celá vlna emocí začala slábnout.

Velkou pomocí je také otevřená komunikace mezi partnery. Ne ve chvíli, kdy oba křičí, ale ve chvíli, kdy už emoce opadnou. Místo obviňování můžete partnerovi říct, co se ve Vás skutečně odehrávalo. Ne že za to může on, ale že Vás určitá situace zasáhla mnohem víc, než by sama o sobě měla. Taková upřímnost dokáže vytvořit úplně jinou atmosféru než nekonečné dokazování, kdo měl pravdu. Ve svém životě jsem si ověřil, že práce se skrytými zraněními dokáže změnit nejen partnerské vztahy, ale i celkovou kvalitu života. Neznamená to, že už nikdy nepřijde konflikt. Znamená to ale, že konflikt přestane řídit Vás. Začnete mnohem rychleji rozpoznávat, kdy mluvíte Vy a kdy za Vás mluví Vaše ego. A právě v tom je obrovská svoboda. Člověk přestane být otrokem svých automatických reakcí.