Proč žijeme ve skleníku a jak z něj konečně vystoupit?

Možná si to ani neuvědomujeme, ale většina z nás žije v určitém pomyslném skleníku. Od dětství dostáváme informace o tom, jak bychom měli žít, co bychom měli dělat, co je správné, co se od nás očekává a co si naopak nemůžeme dovolit. Postupně si kolem sebe vytváříme neviditelné stěny, které nám sice poskytují určitou jistotu, ale zároveň nás mohou oddělovat od svobody, radosti a přirozenosti, kterou jsme kdysi měli.

Když jsme byli dětmi, většinou jsme tolik neřešili, co si o nás kdo pomyslí. Já jsem například jako malý kluk miloval holínky. Chodil jsem v nich na zahradu, do bahna, k řece a vůbec mě nezajímalo, jestli se to někomu líbí. Když jsem šlápl do vody a holínku si naplnil, jednoduše jsem ji sundal, vodu vylil a pokračoval dál. Byl jsem šťastný. A právě v tom může být něco, co jsme během dospívání ztratili. Dítě si většinou nehraje na dítě. Prostě jím je. Dospělý člověk ale často začne hrát nejrůznější role. Snaží se splňovat očekávání okolí, zapadnout do systému a dělat věci tak, jak se podle ostatních „mají“ dělat. Možná proto stojí za to položit si jednoduchou otázku: Kolik věcí dnes dělám proto, že je skutečně dělat chci, a kolik proto, že mám pocit, že je dělat musím?

Vystoupit z pomyslného skleníku neznamená bojovat se společností, odmítnout všechna pravidla nebo se odstěhovat někam do lesa. Žijeme mezi lidmi a určitá pravidla společného života potřebujeme. Jde spíše o to najít cestu zpátky k sobě. Začít více vnímat, co nám přináší radost, co nám dává energii a při čem máme pocit, že skutečně žijeme. Já to například cítím při práci na zahradě. Když něco dělám proto, že musím, energie je úplně jiná, než když si řeknu, že něco vytvořit opravdu chci. Najednou přicházejí nápady, práce jde snadněji a člověk může mít radost nejen z výsledku, ale také ze samotné cesty. A přesně tento princip můžeme postupně přenášet i do dalších oblastí života.

Jedno z důležitých rozhodnutí, které jsem ve svém životě udělal, bylo velmi jednoduché: rozhodl jsem se být šťastný. To samozřejmě neznamená, že mě už nikdy nic nerozzlobí nebo že budu od rána do večera chodit s úsměvem. Emoce jsou přirozenou součástí našeho života. Když mě něco naštve, dovolím si tu emoci prožít. Rozdíl je v tom, že v ní nemusím zůstat další hodiny, dny nebo týdny. Mohu ji pustit a vrátit se k tomu, co jsem si pro svůj život zvolil. Právě tady podle mě vzniká obrovský rozdíl mezi člověkem, který svůj život pouze přijímá tak, jak přichází, a člověkem, který se vědomě rozhoduje, jak ho chce prožívat.