Máte pocit, že se svět zbláznil? Možná se jen příliš díváte na ostatní

Máte někdy pocit, že lidem okolo vás hrabe? Možná sedíte večer doma, projíždíte zprávy nebo sociální sítě a říkáte si, kam se ten svět řítí. Potkáte člověka, který se chová způsobem, jemuž vůbec nerozumíte, vyslechnete si názor, nad kterým vám zůstává rozum stát, a v hlavě vám proběhne: „To už snad není normální.“ Myslím, že podobný pocit dnes zažívá spousta lidí. Jenže právě v takové chvíli bych se zastavil a místo dalšího přemýšlení nad ostatními si položil jednu docela nepříjemnou otázku: Proč mi to vlastně tolik vadí?

Protože když se na to podíváte trochu jinak, zjistíte jednu zajímavou věc. Člověk, kterého považujete za divného, může mít kolem sebe rodinu a přátele, kteří ho milují a vidí v něm úžasného člověka. To, co vám připadá naprosto nepřijatelné, může někdo jiný vnímat úplně jinak. Každý z nás se totiž na svět dívá přes svoji vlastní zkušenost, minulost, přesvědčení, strachy i hodnoty. A tak když o někom prohlásíme, jaký je, nemusíme tím popisovat objektivní skutečnost. Často popisujeme především to, jak na daného člověka reagujeme my sami. A to už je něco, s čím se dá pracovat.

Mám rád jeden příběh o podnikateli, který přišel za indiánským náčelníkem a chtěl vědět, jak ho náčelník vnímá. Indián mu ale nejprve položil opačnou otázku: „Jak vidíš ty mě?“ Podnikatel se na něj podíval, viděl muže v potrhaném oblečení, který sedí u ohně a kouří dýmku, a začal mu vysvětlovat, že v něm vidí povaleče, člověka, který nic nedělá a není pro společnost příliš užitečný. Když skončil, indián se na něj podíval a jednoduše mu odpověděl: „A já v tobě vidím Boha.“ Ať už ten příběh vezmete doslova, nebo jen jako podobenství, jeho myšlenka je podle mě nádherná. Dva lidé se mohou dívat jeden na druhého a každý přitom vidí úplně jiný svět.

Právě proto mi připadá zbytečné spotřebovávat obrovské množství energie na neustálé hodnocení lidí kolem nás. Můžeme celé hodiny přemýšlet nad tím, kdo co řekl, kdo se jak zachoval, kdo má jaký názor a kdo by se měl konečně změnit. Jenže co z toho ve skutečnosti můžeme ovlivnit? Velmi málo. Naproti tomu existuje jeden člověk, se kterým můžeme začít pracovat prakticky okamžitě – my sami. A vím, že věta „začni sám u sebe“ zní jako jedno z největších klišé osobního rozvoje. Jenže zkuste ji na chvíli nebrat jako frázi, ale jako skutečný úkol.

Zkuste se třeba ráno zeptat: „Co dnes mohu udělat, aby byl svět alespoň o malý kousek lepší?“ Nemusíte zachraňovat planetu ani měnit život stovkám lidí. Možná někomu pomůžete s něčím, co sám nezvládne. Možná zavoláte člověku, o kterém víte, že je sám. Možná někoho vyslechnete, místo abyste mu okamžitě začali vysvětlovat, co dělá špatně. A možná uděláte něco dobrého, aniž byste předem počítali, co za to dostanete. Právě tohle může být překvapivě těžké, protože jsme si zvykli položit si jako jednu z prvních otázek: „A co z toho budu mít já?“

Přitom podle mě právě tady začíná skutečná změna. Pokud udělám něco dobrého pro druhého člověka pouze proto, že můžu, měním tím nejen jeho chvíli, ale také sebe. A když se měním já, mění se i způsob, jakým se chovám k lidem kolem sebe. Najednou možná nepotřebuji v každé debatě zvítězit. Nemusím všem dokazovat, že mám pravdu. Nemusím každého člověka, který vidí svět jinak, okamžitě zařadit mezi hlupáky. To neznamená, že budu se vším souhlasit nebo že si nechám všechno líbit. Znamená to pouze, že přestanu odevzdávat svoji energii každému člověku, který se nechová podle mých představ.