Dokud neuděláte tyhle 2 věci, těžko budete opravdu šťastní

Možná se snažíte ve svém životě něco změnit. Pracujete na sobě, hledáte nové možnosti, čtete knihy, sledujete videa a přemýšlíte, co ještě byste mohli udělat, abyste byli spokojenější. Přitom existují dvě věci, které podle mé zkušenosti dokážou náš život neuvěřitelně zatěžovat. Jedna nás neustále táhne zpátky a druhá nás naopak nutí utíkat dopředu. Výsledkem je, že často nejsme tam, kde se náš život skutečně odehrává – právě teď. První zásadní věcí je přestat neustále řešit minulost. Kolikrát si v hlavě přehráváme situace, které už dávno skončily? Říkáme si, že jsme tehdy měli něco udělat jinak, někomu něco říct, něco dokončit nebo se naopak rozhodnout úplně jinak. Možná jsme někomu ublížili, někdo ublížil nám nebo jsme promarnili příležitost, která se už nevrátila. Jenže ať o tom budeme přemýšlet hodinu, měsíc nebo dalších deset let, samotnou minulost tím nezměníme.

To samozřejmě neznamená, že bychom měli svoje předchozí zkušenosti ignorovat. Můžeme se z nich poučit, pochopit je a vzít si z nich něco pro svůj další život. Něco úplně jiného ale je, když minulost stále znovu prožíváme a dovolujeme jí, aby určovala, jak se cítíme dnes. Výčitky, pocity viny, křivdy nebo zrady se potom mohou stát závažím, které s sebou neseme všude, kam jdeme. Člověk má někdy pocit, jako by na zádech nosil něco, co už dávno mohl odložit. Někdy nestačí pouze rozhodnutí, že už na určitou událost nebudeme myslet. Myšlenky se vracejí, určité situace v nás spouštějí stejné emoce a znovu se dostáváme do známého způsobu reagování. Právě tady podle mého přístupu vstupují do hry podvědomé programy – naučené vzorce, přesvědčení a automatické reakce, které si často ani neuvědomujeme. Proto považuji za důležité nejen říct „minulost už neřeším“, ale také hledat, co nás k ní stále vrací a proč.

Právě práci s těmito vzorci se podrobně věnuji v online kurzu Kvantové návraty. Technika, kterou v něm učím, vychází z mé dlouholeté práce s lidmi a z mého vlastního hledání způsobů, jak pracovat s tím, co si člověk nese ze své minulosti do současnosti. Smyslem není minulost vymazat ani předstírat, že se nic nestalo. Jde o to, aby nás stará zkušenost přestala ovládat a abychom mohli změnit způsob, jakým na ni dnes reagujeme. Druhá zásadní věc směřuje přesně opačným směrem. Zatímco výčitky a lítost nás často drží v minulosti, strach nás táhne do budoucnosti. Co když se něco stane? Co když přijdu o práci? Co když nebude dost peněz? Co když přijde nemoc, krize, válka, blackout nebo jiný problém? Mysl dokáže vytvořit neuvěřitelné množství scénářů něčeho, co se ještě vůbec nestalo. A naše tělo a emoce na tyto představy přesto mohou reagovat, jako by nebezpečí bylo právě před námi.

Strach přitom není něco, za co bychom se měli odsuzovat. Je to přirozená lidská emoce a v určitých situacích má svůj význam. Problém nastává ve chvíli, kdy se z neustálého očekávání něčeho špatného stane náš běžný způsob života. Pokud jsme roky zvyklí přemýšlet především o tom, co by se mohlo pokazit, mysl se k této známé cestě bude stále vracet. A když si najednou začneme představovat pozitivní budoucnost, může nám to připadat téměř nepřirozené. Zkuste proto někdy vědomě udělat pravý opak. Místo otázky „Co když se něco pokazí?“ si položte otázku „Co když to dopadne dobře?“ Nemusíte si namlouvat, že v životě nikdy nepřijde nic nepříjemného. Nikdo z nás nedokáže kontrolovat všechno, co se kolem něj odehraje. Můžeme ale ovlivňovat, čemu věnujeme svoji pozornost dnes. A můžeme se učit nepřipravovat se každý den na katastrofu, která možná nikdy nepřijde.