Dějí se ve vašem životě zázraky? Možná je přehlížíte každý den

Stojím pod Vysokými Tatrami, dívám se na jejich nádherné panorama a přemýšlím, o čem bych na takovém místě mohl psát. A vlastně mě nenapadá nic příhodnějšího než zázraky. Protože už samotný okamžik, kdy stojíte na krásném místě, můžete se dívat kolem sebe, dýchat, vnímat svět a uvědomovat si, že jste tady, může být svým způsobem zázrak. Jenže většinou takhle nepřemýšlíme. Zvykli jsme si, že ráno otevřeme oči. Zvykli jsme si, že vyjde slunce, že můžeme chodit, mluvit s lidmi, které máme rádi, nebo se vydat někam, kde jsme nikdy nebyli. A protože se tyto věci dějí každý den, přestali jsme v nich vidět něco výjimečného.

Když se řekne zázrak, většina lidí si představí něco mimořádného, něco, co odporuje běžné zkušenosti a co nedokážeme rozumně vysvětlit. A právě tady často nastupuje náš rozum. Chceme vědět, proč se to stalo, odkud to přišlo a jaký mechanismus za tím stojí. To je naprosto přirozené. Jenže co uděláme ve chvíli, kdy vysvětlení nemáme? Někdo řekne, že to byla náhoda. Jiný tomu bude říkat štěstí, synchronicita nebo zázrak. Já nemám potřebu komukoli vnucovat, jak má podobné události nazývat. Mnohem zajímavější mi připadá otázka, co s námi taková zkušenost udělá.

Vzpomínám si například na období, kdy jsem na tom finančně nebyl zrovna nejlépe. Kamarád mě tehdy pozval na kurz, na který jsem opravdu chtěl jít, jenže stál přibližně třináct tisíc korun a já si v té době říkal, že takovou částku prostě nemohu dát. Mohl jsem to tím uzavřít. Místo toho jsem si ale řekl něco velmi jednoduchého: pokud mi na ten kurz peníze přijdou, budu to brát jako znamení, že tam mám jít. Neřešil jsem, odkud mají přijít. A právě to pro mě bylo důležité, protože ve chvíli, kdy začneme v hlavě okamžitě vyrábět všechny možné scénáře, často skončíme u jediného závěru – že to nejde.

A potom se stalo něco, co jsem nečekal. Nepřišlo třináct tisíc. Nepřišlo ani dvacet tisíc. Přišlo mi tehdy šedesát tisíc korun. Samozřejmě můžeme zpětně hledat logickou posloupnost událostí, která k tomu vedla, a vůbec proti tomu nic nemám. Pro mě však bylo důležité něco jiného. Peníze přišly ve chvíli, kdy jsem je potřeboval, a umožnily mi udělat krok, po kterém jsem toužil. Byl to zázrak? Náhoda? Souhra okolností? Každý si na to může odpovědět sám. Pro mě je podstatné, že jsem se tehdy naučil neuzavírat předem dveře jen proto, že v danou chvíli nevidím cestu.

Podobnou zkušenost jsem později zažil s autem. Měl jsem ve svém deníku snů, cílů, tužeb a přání konkrétní vůz, po kterém jsem toužil. Jenže toužit po něčem a mít na to peníze jsou dvě různé věci. Když jsem jednou vezl auto své ženy na garanční prohlídku, nabídli mi v prodejně, jestli se nechci projet právě takovým autem. Dokonce odpovídala i barva. Půjčil jsem si ho, přestože jsem v tu chvíli neměl ani peníze na akontaci, pokud bych ho chtěl financovat. A přesto jsem měl zvláštní pocit, že tohle auto ke mně nějak patří.

Během několika dnů se okolnosti změnily. Objevily se peníze na akontaci, prodejce mi nabídl velmi zajímavou cenu, protože šlo o předváděcí vůz, a já nakonec přijel zpátky s tím, že už ho nikomu půjčovat nemusí, protože si ho vezmu. Znovu bychom mohli celou událost rozebrat a najít racionální vysvětlení jednotlivých kroků. Jenže mě na podobných příbězích fascinuje především to, že v okamžiku, kdy se něco zdá nemožné, ještě nemusíme znát všechny možnosti, které se mohou během několika následujících dní objevit.