Co z nás vytáhne alkohol na povrch?

Minulý týden jsem byl pozván na oslavu. Už když jsem tam jel, říkal jsem si: „Co tam budeš dělat? Nepiješ alkohol, jsi vegan…“ Ale přesto jsem se oslavy zúčastnil jako v minulosti, neboť paní domu počítala i s námi vegany či abstinenty. Nicméně tentokrát bylo něco jinak. Nejprve jsem to nechápal, ale v průběhu celé akce mi vše „docvaklo“. Na oslavě bylo velké množství jídla, pití, lidé se zpočátku bavili a zábava se pomalu, ale jistě začala „rozjíždět“. Díky tomu, že jsem abstinent, mi byla dána možnost zaujmout roli pozorovatele. A tím, že se zajímám o psychologii, ale především o lidské osudy, jejich bloky, traumata či skrytá zranění, mi vše v průběhu oslavy začalo dávat stále větší smysl.

Každý máme nějakou tu bolístku, bebíčko či traumátko z dětství a s přibývajícím věkem se nám začíná víc a víc projevovat. U někoho od 20 let, u někoho od 50, ale můžeme si být jistí, že pokud s tím něco nebudeme dělat, ono si najde svoji cestu na povrch naší bytosti. A právě na zmíněné oslavě jsem si všiml, jak mnoho lidí utíká od skutečného řešení svých dávných bolestí k alkoholu. Domnívají se, že zapomenou, ale děje se pravý opak. S přibývajícím alkoholem pouze zapomínají na své „masky“, každodenní „přetvářky“ a další nástroje, které je drží v pozici, že před lidmi vypadají „normálně“. Zábava „houstla“ a hladina alkoholu v krvi některých zúčastněných stejně tak. Na oslavě byl i jeden muž, spolupracovník paní hostitelky, moc dobrý a oblíbený člověk. S přibývajícím alkoholem však jinému muži začala vadit jeho cikánská národnost. Nebral ohled na povahu člověka, nezajímal ho vztah k hostitelce a ani nebral v potaz, že muž tmavší pleti nikomu neubližoval, nikoho neurážel ani se jinak neprojevoval.

A tady jsem pochopil, že muž, který jej začal nejprve slovně, ale následně i fyzicky napadat, zahodil všechny masky stranou, lépe řečeno, pod tíhou alkoholu na ně zapomněl. A tak si svoji frustraci, svoji vnitřní bolest z dětství, kdy se sám cítil bezmocný a slabý, začal ventilovat na tomto absolutně nekonfliktním člověku, jehož momentálním „proviněním“ – alespoň podle chování tohoto muže – byla pouze barva pleti. Paní hostitelka celý incident naštěstí urovnala a vše se opět vrátilo k původní zábavě. Po nějaké době si ke mně přisedl, pro mě tehdy neznámý muž, v poměrně podroušeném stavu a začal si se mnou povídat. Povídali jsme si převážně o počasí, o mém koníčku a v podstatě o věcech, o kterých mluvil sám, protože jsem se nesnažil moc hovořit, ale poslouchat.