5 chyb, které vám zbytečně komplikují vztahy i život

Za roky práce s lidmi jsem si všiml jedné zajímavé věci. Většina konfliktů nevzniká proto, že by lidé byli zlí nebo že by si chtěli vědomě ubližovat. Naopak. Velmi často se jedná o lidi, kteří to myslí dobře, mají dobré úmysly a snaží se dělat pro druhé maximum. Přesto se jejich vztahy komplikují, vznikají hádky, nedorozumění a někdy dokonce úplná odcizení. Když se potom podíváme pod povrch těchto situací, zjistíme, že skutečný problém neleží v tom, co bylo řečeno, ale v tom, jak to druhý člověk přijal a jaké zranění se v něm v tu chvíli aktivovalo.

Právě proto se už dlouhá léta věnuji tématu skrytých zranění. Každý z nás si během dětství vytváří určitý způsob, jak vnímá sebe, druhé lidi i svět kolem sebe. A právě tato nastavení si často neseme až do dospělosti. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že nereagujeme na situaci, která se děje teď, ale na bolest, kterou jsme kdysi prožili. Proto bych se dnes rád podělil o pět chyb, které vídám u lidí velmi často a které nám zbytečně komplikují život více, než si myslíme.

První chybou je přehnaná snaha projevovat lásku člověku, který na ni není připraven. Může to znít zvláštně, protože většina z nás byla vychovávána v přesvědčení, že lásky není nikdy dost. Jenže ne každý člověk dokáže přijímat blízkost stejným způsobem. Existují lidé, kteří si v sobě nesou bolest z odmítnutí a kteří se podvědomě bojí přílišné blízkosti. Když je někdo začne zahrnovat pozorností, péčí nebo intenzivními projevy náklonnosti, nemusí to v nich vyvolat radost, ale naopak vnitřní napětí. Začnou ustupovat, uzavírat se nebo vytvářet odstup.

Mnoho lidí si potom myslí, že udělali něco špatně. Začnou se snažit ještě více, ještě více vysvětlovat, ještě více dokazovat své city. Jenže právě tím situaci často zhoršují. Někdy je totiž největším projevem lásky respektovat tempo druhého člověka. Dát mu prostor, aby se sám rozhodl, jak blízko chce být. Nechat ho nadechnout se a nesnažit se za každou cenu získat jeho přízeň. To bývá pro mnoho lidí překvapivé zjištění.

Druhou častou chybou je snaha vnucovat druhým svůj názor. Možná to znáte. Sedíte s partnerem, kamarádem nebo kolegou a máte pocit, že přesně víte, co by měl udělat. Chcete mu poradit, chcete mu pomoci a chcete mu ukázat cestu, která podle vás dává smysl. Jenže druhý člověk o radu často vůbec nestojí. Nepotřebuje řešení. Potřebuje být vyslyšen. Potřebuje mít pocit, že jeho pocity a myšlenky mají prostor.

Obzvlášť lidé, kteří si v sobě nesou bolest z opuštění, mají velkou potřebu sdílet své vnitřní prožitky. Když jim začneme skákat do řeči nebo jim vysvětlovat, proč se mýlí, velmi rychle získají pocit, že je vlastně neposloucháme. A přitom někdy stačí tak málo. Jen být chvíli přítomní. Nesnažit se zachraňovat situaci. Nesnažit se být chytřejší. Jen naslouchat. Často právě v těchto chvílích vzniká mnohem hlubší propojení než při jakékoli dobře míněné radě.

Třetí chybou bývá odmítání pomoci od druhých lidí. Mnoho lidí má pocit, že musí všechno zvládnout sami. Nechtějí nikoho zatěžovat, nechtějí být na obtíž a mají pocit, že když pomoc přijmou, budou něco dlužit. Jenže existují lidé, kteří mají hluboko v sobě zakořeněnou potřebu pomáhat. Jejich hodnota je často spojena s tím, že mohou být pro druhé užiteční. Když jejich pomoc opakovaně odmítáme, mohou to vnímat mnohem citlivěji, než si uvědomujeme.