Z hlasu lze vyčíst mnohem více, než jen slova...

V minulých příspěvcích na téma lidského hlasu jsme se dotkli myšlenky, jak je důležité tuto naši součást umět přijmout (více zde: "Miluji svůj hlas" a "Vaše zkušenost"). Tentokrát do tématu vneseme úplně jiný "pohled", jenž nám poskytla Boženka Fišerová.

Při běžné komunikaci vnímáme hlas především jako nástroj, díky němuž se dozvíme, co nám druzí chtějí sdělit. Svá slova mohou stvrdit patřičnou intonací, hlasitostí nebo třeba výrazem obličeje. Často posloucháme tak nějak napůl, protože už se nám hlavou ženou myšlenky, čím sami do diskuse přispějeme.

Naše zaujatost samotnými slovy může mít za následek, že ani nepostřehneme, zda s námi dotyčný mluví upřímně. Nevidomý člověk náš hraný úsměv nevidí. O to více je schopen navnímat naše skutečné naladění. Postřehy paní Fišerové tak mohou být pro řadu z nás nové:

"Já jako nevidomý člověk, žijící pouze na zvucích všeho druhu, hodnotím právě hlasy a zvuky. Divné, viďte? Jenže tohle je náš svět, takže já nehodnotím vzhled, ale to, jaký má kdo hlas. Co v tom hlasu slyším, co vyjadřuje, jaké jsou tam emoce, co se dá ze zvuků zachytit a vyčíst. Vidící to dost mate a rozčiluje, protože tam slyším i to, co by rádi neřekli. Jenže hlas, to je taková mapa, kompas pro nevidomé. 

Vidící se prvně na toho člověka podívá. Já se podívat nemůžu, já jenom slyším, co a jak mi sděluje, jakým tónem, jakou barvou hlasu, jaké emoce tam slyším, jestli je to pro mé ucho poslouchatelné a podobně. Z hlasu se dají vyčíst různé druhy emocí, takže když na vás někdo promluví, vy slyšíte, jakou má náladu, v jakém je rozpoložení, jestli je spokojený, jestli v té chvíli, kdy mluví, je šťastný, nebo jestli tam slyšíte nějaký smutek, radost, bolest atd. Ty základní emoce tam člověk vždycky najde," prozrazuje paní Fišerová, podle níž jsou lidé často zaskočeni, když například z jejich ochotného souhlasu vycítí, že jsou naopak její prosbou ve skutečnosti otráveni.

Odkázání na hlas tak nevidomé často doslova zachrání od toho, aby podlehli příjemnému vzhledu nebo širokým úsměvům: "Když potkám někoho nového a do pěti vteřin mi na tom člověku nic nevadí, tak vím, že bude v pohodě. Ale jakmile mi u toho prvního kontaktu něco nerezonuje, tak vím, že dříve nebo později přijdu na to, co to je. Málokdy se spletu. Můžete si to také vyzkoušet, nepodívat se na toho člověka a vycítit, jaké tóny nebo nuance vyzařuje jeho hlas, jestli je tmavý, takový zatáhnutý, nebo naopak jasný, vyšší, nižší, hluboký, příjemný do ucha, chraplavý...

Kolikrát někdo mluví, aby řeč nestála a v hlavě mu běží nějaký podprogram. To lze z hlasu vyčíst." Nevidomí se naopak neumí obličejem tolik vyjadřovat, jako člověk vidící. Ten je pak často zaskočen opačným způsobem, když mu intonace a obsah slov nesedí k výrazu obličeje nevidomého. Špatně si to pak interpretuje, že se na něj dotyčný třeba mračí. On si to třeba jen neuvědomuje."

Inu, možná teď při rozhovorech s druhými lidmi začnete číst více mezi řádky, co říkáte, přátelé?