Vidí děti skutečně jiný svět nebo mají pouze větší fantazii?

Jako malé dítě jsem znal všechny sousedy, které jsem čas od času navštěvoval a vždy dostal nějakou dobrotu, ale i knížku nebo úkol, abych něco donesl rodičům. Jako dítě jsem miloval toto doslova kouzelné prostředí a les, který byl, alespoň z mého dětského pohledu, dost hluboký mi poskytoval zázemí pro mé dětské hry. 
 
Často jsem chodil do přilehlého lesa, kde se nacházela taková opravdu malá skalka, jak jsem tento přerostlý kámen nazýval, a tam nechával povolenou uzdu své fantazii. Jednou jsem bojoval s drakem, jindy hledal poklad a někdy zase lovil imaginární faunu. 
 
Jediné, co jsem musel rodičům slíbit, bylo, že se nebudu bavit s cizími lidmi a hlavně s nimi kamkoliv chodit. Proto jsem se musel při svých hrách každou chvilku ukázat doma, že je vše v pořádku a pak zase odejít za svým dobrodružstvím.
 
Jednou jsem si takhle hrál na mé malé skalce a zabrán do hry si nevšiml, že za mnou stojí člověk. Když jsem se otočil, byl za mnou chlap jako hora v černém pršiplášti a klobouku na hlavě. Byl dost starý a ve tváři měl nepopsatelně dobrácký výraz. Zajímavé bylo, že člověk takových proporcí nedělal žádný hluk a ještě zajímavější, že mne vůbec nevyděsil. Nepociťoval jsem ani špetku strachu, ale naopak jsem si s ním začal bezprostředně povídat o hře, kterou jsou zrovna hrál a seznámil jej se skřítky, kteří ve skalce žili. 
 
Muž mne ujistil, že skřítky zná a často s nimi také hovoří. Pak spatřil můj po domácku vyrobený samopal a ptal se mne, jestli jsem také voják. Přikývnul jsem. Byl jsem tehdy hodně ovlivněn vyprávěním pamětníků různých válek, včetně dědečka a lidí, kteří se v mém okolí pohybovali. Dokonce jsem měl jednoho „strejdu“, který byl za druhé války dentista, tedy zubař, a jeho velkým zájmem byla hudba. Dokonce byl sbormistrem v černošickém sboru a právě v období války proslavil tento pěvecký sbor natolik, že Němci neposlali členy tohoto tělesa na nucené práce, aby mohli kvality souboru využívat pro své různé akce. A stejně tak prý bylo v souboru několik lidí židovského původu pod jinými jmény, díky čemuž přežili válku. Ale to je zase na jiný příběh, nyní se vraťme k tomu, co se mi tehdy přihodilo.
 
Neznámý muž si ke mně sedl a vyprávěl mi o tom, jak i on se zúčastnil bojů v první světové válce a každou chvíli mi řekl, abych radši lidem pomáhal a byl jim užitečný, že boj přináší jen neštěstí a pomstu. Z našeho rozhovoru si téměř nic nepamatuji kromě této rady a něčeho, čemu dodnes sám nerozumím. 
 
Ten pán přešel k tématům přírody, vyprávěl mi tehdy o zvířátkách, o lese, o horách a stále mi připomínal, že jsme součástí všeho života tady na zemi, že nás pán bůh hodnotí jen podle toho, jak se chováme k přírodě a pak se stalo něco, co si ani po těch letech nedokážu vysvětlit a ptám se sám sebe, zda to byl nějaký výplod mé dětské představivosti nebo skutečná událost, neboť jako dítě jsem byl určitě mnohem otevřenější všemu, co se okolo mě dělo.

Ten člověk mi řekl, že mám v sobě velkou sílu, kterou jednou pocítím a pochopím na co ji mám a potom sáhnul někam do trávy, kde jsme spolu seděli, vyndal z ní kámen a sevřel jej v dlani. Chvilku měl zaťatou pěst, ale jak ji otevřel, neměl v ní kámen, krásného motýla s modrými křídly, který po otevření dlaně odlétl.
 
Již si ani nepamatuji, jak jsme naše setkání ukončili, ale tuto příhodu si často promítám obzvlášť v ranních hodinách, kdy se probouzím do nového dne a pokaždé si dávám jedinou otázku, zda to byl můj výplod fantazie nebo skutečný příběh. 
 
Děti mají údajně více otevřené vnímání okolního světa. Zapojují mnohem více smyslů k jeho zkoumání a pozorování, než přijdeme mi dospělí a vše jim uzavřeme na pět smyslů, které následně udávají jejich „skutečný“ rozhled. Pokud to tak je, naslouchejme více našim dětem převážně v raném věku. Buďme jejich žáky a nemysleme si, že v našem věku je naše moudrost, ale naopak. Tím, že jsme zakořeněni v našich zvycích, návycích, vzdělání se naopak mimosmyslovým vjemům vzdalujeme, ale předpokládám větší posun právě v tomto zlomovém období, kdy lidé přechází na nové paradigma, ale o tom si můžeme říct zase v některém z dalších příspěvků. 
 
Všímejte si, jak děti berou svůj svět lehce a s hravostí. Možná nám tím jen chtějí ukázat, že zázraky skutečně existují a život nemusí být žádným utrpením, pokud si jej tak budeme tvořit.