Jak poznat svou životní lásku?

Mnoho lidí se žene do partnerského svazku jenom proto, aby si nepřipadali hloupě před svým okolím. Týká se to zejména mladých lidí. Nechodit s nikým, když všichni vrstevníci už s někým randí, to mladému člověku na sebevědomí zrovna nepřidá. Je to vnímáno podobně jako značkové oblečení, kvalitní boty, drahý telefon apod. Stále to někdo posuzuje a hodnotí. S nikým nechodíš? Divný...

Jak vlastně poznat, zda jsme si s daným člověkem souzeni nebo zda jde třeba i z jeho strany jen o jakýsi módní výstřelek? Jak se vlastně ta pravá láska pozná?

Lidé dnes nejsou vedeni k tomu, aby k sobě hledali partnera, s nímž si budou rozumět. S nímž najdou doslova souznění. Hledají "někoho" reprezentativního, kdo dobře vypadá a ideálně je z finančně dobře zajištěné rodiny. I kdyby na začátku bylo srdce a dvojice si padla do noty, rozum se okamžitě ujímá úřadu a začne "vymýšlet", jak vztah posouvat obvyklým způsobem. Pokud spolu ti dva chodí už delší dobu nebo jsou pokročilejšího věku, hned se pozornost obrací k zásnubám, začíná se nenápadně mluvit o svatbě, o budoucnosti, o rodině, o dětech... 

Stala se z toho spíše společenská povinnost, než souznění dvou bytostí. Dokonce i ta svatba je jakousi falší. Pokud se ti dva mají skutečně rádi, proč by to potřebovali stvrzovat před nějakým úředníkem nebo farářem? Proč by někomu cizímu měli cokoliv slibovat ohledně jejich vztahu? 

Náš život ale není o tom, že si najdeme partnera, oženíme se nebo se vdáme, založíme rodinu a pak se půlka vztahů rozejde a půlka vydrží. Jsme tu od toho, abychom se posouvali ve svém přístupu k životu. Abychom se stávali lepšími lidmi, láskyplnějšími. Jenže toto zásadní nepochopení života velmi výrazně vstupuje právě do partnerských vztahů. V dnešní podobě společnosti je z toho spíše obchodní záležitost, než láskyplný vztah. 

To platí také o sexualitě, z níž se i díky filmovému průmyslu udělalo úplně něco jiného, než jaký potenciál v sobě pravé milování skrývá. Je velký rozdíl mezi sexem a milováním z lásky. A čím více lásky k sobě ti dva cítí, tím většího prožitku jsou pak schopni. Paradoxně naše strachy (třeba z rozchodu, nebo aby byl partner uspokojen) do prožitku vnáší stíny, díky nimž se nenápadně vytrácí ta pravá síla, ta pravá energie. Pro někoho se pak z toho stane jen mechanická povinnost, která neskutečně zaostává za svými možnostmi, pokud je správně uchopena...

Následující informace už nejsou pro každého. Hned tak někdo je nepobere, protože sleduje zdroje informací, které hovoří jinak. Přesto jim zkuste naslouchat, aniž byste nechali Vaši mysl je zavrhnout. Dejte jim šanci... Přibývá lidí, kteří jsou sami schopni si podobné informace načítat z kvantového pole. Pro některé "mozky" je to ale něco tak absurdního, že okamžitě utíkají pryč, jen aby nebyly vystaveny něčemu novému, co nabourá staré koncepty mysli. 

Když se totiž vrátíme v čase několik desítek tisíc let dozadu a ocitneme se v době, kdy ještě lidé neměli tak pokřivené vnímání života, tak tehdy žili v kmenech a skupinách. Věděli o životě více, než dnešní lidé, kterým je předkládána taková historie, v níž obyčejný člověk vystupuje jako bezvýznamný kus stáda, jemuž se vše nadiktuje a tomu pak poslušně věří.

Jenže tenkrát lidé běžně vnímali své druhy z mnohem širšího pohledu. Věděli o svých minulých inkarnacích a byli si vědomi toho, že naše duše si svůj pobyt na Zemi plánují. Domlouvají si své role, a tak klidně už od raného dětského věku věděli, ke komu patří. S kým se mají spojit v jedno. Věděli, proč se narodili a co si v daném životě chtějí vyzkoušet odžít. To je pro dnešního člověka naprosto nepředstavitelné.

Dnes si stěží dovedeme představit situaci, kdy o svém protějšku víte a nemáte absolutně potřebu si lámat hlavu tím, kdy konečně začnete s někým "chodit" (nejlépe "spát"). Byli duchovně na jiné úrovni. Vnímali život skrz srdce a byli s životem propojeni. My se dnes umíme od života naopak skvěle odpojovat a pak se divíme, proč se k nám život chová z našeho pohledu "nepřátelsky". Jsme to přitom my sami, kdo se tak chová a kdo pak dostává přesně to, co dává.

Pokud do svého života budeme zahrnovat stále více lásky sami k sobě, automaticky ji budeme přenášet na vše ostatní, s čím se potkáme. Pokud i k hledání partnera nebudeme přistupovat rozumem, ale s láskou, klidem a důvěrou, že toho pravého či tu pravou poznáme skrze naši intuici, budeme vytvářet úplně jiné páry, než jak tomu dnes je v mnoha případech. Není třeba o lásku usilovat a žíznivě ji vyhlížet. Stačí se jí otevřít a ona sama přijde tím nejkrásnějším způsobem.

Cesta pokusů a omylů vede jen ke zklamáním, z nichž nakonec "vypadne" nějaký vztah, který zkrátka vydržel déle, než ty předešlé. Člověk se často tím naháněním partnera unaví, že pak zkrátka skončí, ať je to s tím současným skvělé, nebo průměrné. Umět se oprostit od okolí a nebrat vážně ty různé předpoklady, kdy by kdo s kým měl chodit nebo se brát, to je pak velká síla. 

Buďte natěšeni, odkud se ta pravá životní láska vynoří a těšte se na to, že to poznáte. Že zkrátka budete hned vědět. Vaše srdce Vám to řekne. Pokud si v sobě ponesete toto nastavení, poznáte opravdovou lásku v celé její kráse. A čím více o ni budete pečovat, tím silnější může být i s přibývajícími lety. Nemusíte přistupovat na rozšířené mýty, jak se láska časem vytrácí nebo jak už to po pár letech "není ono". Když o lásku pečujete, je krásná pořád.