Rozhovor s Jiřím Lexou o hudbě, kvantování a dalších tématech

Edita Radoja vyzpovídala Jiřího Lexu pro diváky svého YouTube kanálu. Pokud Vás zajímá, o čem si povídali, pusťte si přiložené video. Tímto příspěvkem bychom Vás rádi inspirovali ke zhlédnutí či poslechu tohoto rozhovoru a zároveň jsme některé zajímavé myšlenky zaznamenali v tomto článku. Za Vaši pozornost stojí také web paní Edity, jenž rádi doporučujeme: https://svetelna-terapia.wixsite.com/svetelna-terapia

Edita: Co Jiří děláš a jak jsi se k tomu, co děláš, dostal?

Jiří Lexa: Tak pokud bych to měl vyprávět celé, tak tady budeme hodně dlouho. Nicméně od dětství jsem měl takové různé vize, takové různé zážitky a život mě dovedl k tomu, že jsem se stal lektorem kvantování, kvantovým terapeutem. Začal jsem se hodně točit okolo kvantové vlny, začal jsem pracovat s kvantovým polem.

Zjistil jsem, že to vlastně není nic jiného než to, co se mi dělo v dětství, ale je to nějakým způsobem uchopené. Dokonce se mi na tom líbí ta věc, že to není žádná hluboká ezoterika nebo něco podobného, ale o těchto věcech mluvil už Albert Einstein, mluvil o tom Nikola Tesla a další. 

To znamená, že člověk vlastně pracuje v praxi s tím polem, které tady okolo nás je a přes toho pole se můžeme uzdravovat, můžeme si tvořit život takový, jaký chceme, můžeme si vytvářet podmínky k tomu, abychom se dostávali k těm svým cílům tam, kde chceme být. Je velmi zajímavé, že když ovlivníme to kvantové pole, to znamená ty částice světla, o kterých třeba právě mluví Max Planck nebo jmenovaný Albert Einstein, tak vlastně nás to dovede přesně tam, kam my chceme. Ale je pro to potřeba něco udělat. 

A mě vlastně tato tématika obrovsky nadchla, protože já jsem se vždycky tak jakoby stranilo tomu, aby to zavánělo nějakým tajemnem, protože to tajemno je takový lidmi zapuzovaný, protože jak je to něco tajemného, tak se toho lidi bojí. Ale v okamžiku, když je to postavený tak, že je to vědecky podloženo, tak už to má trošku jiný nádech.

I když oba víme, jak ta věda funguje, ale na druhou stranu, jakmile tady vznikl obor kvantová fyzika, tak na tomto oboru se dá postavit ledacos a hlavně on zasahuje do všech oborů vědních činností. Takže si myslím, že mě to dovedlo vlastně k tomuto oboru jednak proto, že jsem chtěl, protože jsem si to tak tvořil, ale hlavně, protože člověk se odmalička zaobíral těmi energiemi, aniž by si to třeba uvědomil. Dělal jsem hudbu, která je vlastně o čem? O vibracích...

Edita: To je důležité zmínit, že ty jsi bývalý, ale v podstatě i současný muzikant a hudba, jako víme, je vibrace, harmonie. Hudba buď vytváří harmonii nebo disharmonii jako všechno v našem životě, ale právě hudba je vlastně kvantování... 

Jirka: Přesně. Hudba, kterou my vnímáme smyslem, jemuž říkáme sluch, tak to je vlastně taková ta špička ledovce. Ale v momentě, když hudbu vnímáme i jinými smysly než těmi našimi pěti, tak nás hudba může uzdravovat, může nás ale pěkně naštvat, může nás dostat do úplně jiných vibrací. My máme možnost si přes tu hudbu vybrat, kde chceme být, na jaké frekvence se chceme dostat. Ono i slovo vibrace a vybrat si je velmi podobné... 

Vibrace je nějaký, řekněme, stupeň, kde se nacházíme. A ta vibrace si vybírá další vibraci. A zase se vrátím k tomu Albertu Einsteinovi, aby to bylo trošku vědecky podložené. On sám tvrdil, že pokud něco chceme v životě dosáhnout, tak stačí se dostat do té vibrace toho našeho cíle a ten náš cíl se k nám přiblíží. A to je vlastně smyslem toho, co dělám.

To znamená to, co se snažím naučit. Já nerad říkám "učit", protože my to všichni umíme, ale jakoby znovu v lidech probudit a obnovit ten smysl pro to kvantování, když to řeknu, pro tu obnovu toho svého života, pro to nastavování těch svých cílů, pro to nastavování toho, co zažívám.

Edita: To znamená, že kvantování, které tě přitáhlo i přes hudbu a tím, že jsi byl v těch vibracích a vnímal jsi více ty souvislosti mezi nebem a zemí, které se těžko popisují slovy, tak ses dostal k tomu kvantování, které ti je blízké a je to vlastně to, naučit nás znovu si tvořit svůj život, vzít ho znovu do svých vlastních rukou...

Jiří: Přesně tak. 

Edita: Aby byl tvůrcem a tvůrce znamená člověk, který sám řídí svůj život, vybírá si, správně si vybírá ty správné vibrace... Dnes je velmi zajímavá doba. My si můžeme vybrat. Můžeme si vybrat to, co vyhovuje naší duši a každý si vybírá ten svůj způsob, jak bude tvořit svůj život. To je na nás. A základem toho všeho je svobodná vůle. To je začátek našeho tvořivého života. Jak se rozhodneme svobodně pro svůj život, přicházejí příležitosti.

Jiří: Když si člověk vybere tu danou vibraci toho, co vlastně chce, tak on to dělá ze svobodné vůle. Není ani možné mu to vnutit. To znamená, že i když se člověk stane třeba předmětem manipulace, tak ale on si to stejně vybral, vybral si tu vibraci, nastavil se na tu úroveň. A právě smyslem toho kvantování je, aby si člověk tvořil ty své vibrace takové, aby mu zhmotňovaly nebo tvořily to skutečné, co on chce vědomě dosáhnout. 

A v té hudbě se mi to moc líbí, že to takhle funguje, protože já dneska už se hudbě věnuji jenom na úrovni kompoziční, skladatelské a líbí se mi právě ta hudba trošičku z jiného pohledu, protože jsem sice vystudoval filmovou a scénickou hudbu v Praze na konzervatoři, jako skladbu, ale kdybych o tom dneska povídal svému panu profesorovi, který už teda nežije, ale kdybych mu to říkal, tak by mě asi vykopal, protože ta klasická harmonie, a to všechno, je bráno malinko jinak.

I když vycházíme zase z těch základů toho středověkého jednohlasu a tam samozřejmě se pak můžeme bavit o nějakých solmizačních slabikách, můžeme se tam bavit o solfeggiho frekvencích, což už se dostáváme do těch léčebných vibrací hudby, takže vlastně my se pořád okolo toho točíme, ale mě dneska na tom nejvíc láká jedna věc, a to je, že každý zvuk má nějaký svůj specifický účel, má nějakou specifickou vibraci a může třeba působit na nějaký orgán konstruktivně nebo destruktivně.

Já si vybírám samozřejmě ty konstruktivní věci a třeba v minulosti jsem vytvořil tzv. Kvantové orgánové meditace, kde vlastně člověk medituje, do toho mu hraje hudba připravená přesně na ten daný orgán. To znamená, že těch meditací je třeba 40 a každá na jiný orgán.

Edita: To jsou tvoje meditace?

Jiří: To jsou moje meditace.

Edita: A hudba k nim? 

Jiří: Hudba také.

Edita: To znamená, ty jsi je vytvořil speciálně za účelem...

Jiří: ... Aby to podporovalo daný tělesný orgán. Aby jej to harmonizovalo. Když má někdo třeba problém s vysokým krevním tlakem, tak si pustí určitou hudbu, může poslouchat jenom hudbu nebo si může do toho dělat tu meditaci a vlastně tam má přesně i slova, která jsem se snažil stáhnout z kvantového pole tak, aby byla přesně zacílena na to dané jádro problému.

A to se mi na tom líbí. To znamená, tam chci člověka dovést, když kvantujeme, aby nemusel jenom poslouchat hudbu, jenom dělat meditace, ale aby se dokázal zaměřit přímo přes svoje srdce na daný konkrétní problém, který ho tíží. 

A nemusí to být ani třeba v rámci zdraví, ale může to být v rámci financí, může to být v rámci třeba vztahů. Dneska řeší spousta lidí vztahy. Spousta lidí má problém ve vztazích a nejenom v partnerských, ale celkové v mezilidských. 

Edita: Já také sleduji v poslední době takové uzavírání srdcí, jak ta doba způsobuje takovou tíhu, že pod vahou této tíhy vnímám, jako kdyby se v lidech uzavíralo srdce. A to srdce je centrum našeho bytí i centrum našeho projevení se. Když řeknu já jsem člověk, automaticky ukážeme na hrudník. A přesně takové nástroje nám chybí, to propojení hudby a slova, které já vnímám velmi citlivě a také s tím pracuji a je to velmi nádherné, protože v rámci těch možností, které tu jsou, tak ty nabízíš právě a i takovouto možnost.

Jiří: Určitě. A vlastně se snažím přivést člověka k tomu, aby si uvědomil, že on je tím tvůrcem. Ne ta hudba. Ne nějaký pomocník nebo nějaká pomůcka, ale on sám. To znamená přesně, jak říkáš, když mám zavřené srdce, já ho musím nejdříve otevřít. Proto lidi učím otevřít si to kvantové pole, protože se musíme nejprve dostat do nějakého rozšířeného stavu vědomí. Když se dostaneme do rozšířeného stavu vědomí, tak potom si můžeme říct, jak se propojit na fázi třeba srdce - srdce s daným člověkem, ale i třeba se zvířetem. 

Edita: Je to o tom, že pokud se sami otevřeme, najdeme tam tu svoji zátěž, tu překážku, která nám brání v tom, abychom byli otevření? Abychom byli v té harmonii a vibraci přijetí a v rámci té cesty, abychom tvořili, tak musíme nejprve tu překážku odstranit nebo vyléčit? Máš to i takto? 

Jiří: Mám, tam je potřeba ji v první řadě pochopit, tu překážku. Když řeknu konkrétní případ: spousta lidí má v sobě dneska nezpracovanou nenávist nebo strach. Ty strachy, to bych řekl, to je ještě jakoby větší problém u lidí, ale když pak půjdeme dál, já si vezmu tu nenávist, protože ta nenávist, to je vlastně program, který máme od dětství v sobě a ani si to mnohdy neuvědomujeme. 

Ale přijde fáze, kdy nás někdo vyprovokuje v obchodě, kdy nás naštve politik v televizi a už jenom třeba jeho hlas nás irituje a my proti němu máme třeba tendenci vystupovat, kritizovat ho, nadávat mu, ale problém je ten, že to není jeho problém. Je to o tom, že my nemáme něco zvládnuto a on nám pouze připomíná, že ta naše nenávist ještě není zpracovaná. Mnoha lidem právě třeba říkám, aby se nechtěli zbavit nenávisti, ať se ji naučí jenom vnímat jako svého pomocníka. 

Když třeba na semináři se zeptám lidí, kdo máte v sobě nenávist, tak je málo lidí, kteří zvednou ruku. A když řeknu, kdo máte v sobě lásku, tak se všichni přihlásí. To je automat, protože láska vypadá hezky, nenávist vypadá hrozně, ale my musíme mít i tu nenávist...

Edita: A není to Jirko ale tím, že v porevolučním období, když se tu vyrojila spousta terapií a možností pracovat sám na sobě, protože jsme se uvolnili do svobody a jako děti... když dáš dítěti svobodu, tak co začne dělat? Je buřičem, je revolucionářem a zkouší vše, co je zakázané. Není v tom i to, že přílišné mluvení o té lásce, která každému chyběla, způsobilo to, že jsme potlačili svým způsobem nenávist nebo ten hněv, takovou tu bojovnost, které jsme přidělili mnohokrát i tu zápornou minusovu hodnotu...

Jiří: Já si osobně myslím, že to je tím, že ve společnosti si všichni nasazujeme masky. Ať se nám to líbí nebo ne. Tomu se třeba věnuji v tématu Skrytých zranění, kterých je pět a každý člověk minimálně jedno takové vnitřní zranění má. A k tomu zranění patří určitá maska, kterou my si nasazujeme a funguje to tak, že my se před tím světem snažíme vypadat lépe.

A ta láska, ta vypadá fantasticky. Nenávist vypadá blbě. Takhle jednoduše. To znamená, že my ji v sobě potlačujeme, a to je z mého pohledu ta chyba, kterou děláme. Ale v momentě, když umím milovat a umím i nenávidět, tak najednou zjistím, že ze mě neubyl kousek, když jsem řekl, že umím nenávidět... Nebo že dokážu křičet, dokážu se rozzuřit, dokážu mít strach. Já na něj mám právo - na strach, ale musím si ho umět zpracovat. Jestli ten strach je pro mě ochranný, jestli je konstruktivní, destruktivní, musím pracovat tímhle tímto způsobem...

Edita: Zjistit, nakolik je to pro mě destruktivní...

Jiří: Tak. A pokud vím, že to pro mě je destruktivní, tak si řeknu, že já to nepotřebuju. Ale naopak budu mít strach, že se mi může něco stát, když budu třeba přecházet přes lanový most, tak vím, že já na ten lanový most nemusím, když se tam jednoduše bojím a houpe se to se mnou, tak nepotřebuju přejít nějakou divokou řeku, tak tam nepůjdu jenom proto, abych si něco dokázal.

Ale na druhou stranu pak může třeba člověk večer jít někde v temném průchodu a bude mít strach, co když by na mě někdo tady vylezl? No, tak buďto si budu ten strach zhmotňovat, to znamená, budu si přitahovat vibračně toho, kdo tam na mě vyleze a přepadne mě, anebo si řeknu, tady to je nádherný průchod, krásně posprejovaný a dám tomu vibrace, že jsem tam v bezpečí, dám tomu trošku jiný nádech a ten strach využiju v tu chvíli ve svůj prospěch. A nebudu mu propadat v tom smyslu, že si budu říkat, hlavně, aby tady někdo nestál za rohema a nevzal mě něčím po hlavě. To znamená, že to je potřeba si hlídat.

A vlastně potom, když pracujeme s tím kvantováním, s tím fenoménem té kvantové vlny, tak my si už předem můžeme tyto věci tvořit. To znamená, jedu na cestu a kdykoliv sedám do auta, tak si posílám záměr, že ta cesta je radostná, bezpečná, veselá, pohodová. 

Stejně tak když potřebuju vyřešit nějakou situaci, která se mi jeví, že by nemusela dopadnout pro mě nejlépe, pošlu si záměr, že ta situace pro mě dopadne nejlepším způsobem, jak může dopadnout. Vložím záměr do toho kvantového pole přes svoje srdce a je to tam. Toto se snažím naučit lidi, aby s těmito informacemi pracovali a ten život je potom veselejší. 

Edita: Je to tedy o tom, aby energie nebo situace či emoce neřídila mě, ale já byla tím tvůrcem, kdo si vyvolává pozitivní situace... A kdo to může vše změnit. 

Jiří: Přesně tak.