Proč dochází k případům napadení učitele žákem?

V poslední době se objevilo hned několik případů, kdy žák nebo žákyně napadl svého učitele nebo učitelku. Děje se to v mnoha zemích a stává se to také u nás. 

Většina takových příspěvků pak referuje o "hrůznosti" takové situace. Čtenáři se dovídají o tom, jak skvělá to byla učitelka nebo učitel a jak bezproblémově daný žák působil. Jindy se tento "akt" dal v podstatě očekávat, neboť konkrétní student svou zlobu neskrýval a bylo jen otázkou času, kdy mu "přetečou nervy".

Média nám předkládají vzor, jakým způsobem máme těmto záležitostem věnovat pozornost, co si o nich máme myslet a hlavně, co máme uvnitř prožívat za emoce. Stále více lidí na štěstí začíná chápat, že není vůbec nutné si tyto emoce vztahovat do svého života. Že jsme tu každý za sebe. 

Každý si tu řešíme svůj život, zpracováváme si své problémy a měli bychom věnovat pozornost především sami sobě. A nikoliv našim temným stránkám, které jsou tak vděčné pro mediální vystavování, ale tomu, jak do svého života dostávat zjednodušeně řečeno "to hezké".

Jestli má někdo v hlavě zatemněno, nepomůžeme mu tím, že ho budeme hodnotit a pohoršovat se nad ním. Měli bychom mu pomoci rozsvítit a rozzářit svůj život, zaměřovat se na jeho pozitivní stránky. 

Vrtat se v extrémech přináší jen další extrémy. Ukazujeme tím dalším žákům a studentům, že tato možnost, tedy napadnout učitele, tu zkrátka je. Dříve něco nepředstavitelné. Nyní už je to představitelné. Krmíme to svou pozorností a jako bychom tím vesmíru říkali: "Jasný, chceme tyhle extrémy, zajímají nás!" 

Proč raději dětem neukazujeme jiné možnosti, které tu také jsou? Proč se nehovoří spíše o tom, jak bychom měli pracovat sami na sobě, jak bychom se měli učit zvládat své emoce, abychom je nemuseli ventilovat třeba pomocí násilí? 

Co vyřešíme tím, že se budeme pohoršovat nad tím, k čemu došlo? Nejde o následek nějaké příčiny? Co kdybychom se více zabývali příčinami? Ty mohou být různé. Ostatně i žáci napadnuvší učitele jsou pokaždé jiní. 

Jednou je to vlastně docela milé dítě, které to asi prostě nějak "popadlo", jindy je to evidentní lotr, u něhož se to dalo čekat. Co když je celý problém o tom, že naše děti v podstatě vmanipulujeme do něčeho, v čem je jim úzko? 

Co když je to celé o tom, že jsme společností nuceni si nasazovat masky, které nám jsou těsné, ale které jsou zkrátka nutné, pokud nechceme být neustále posuzováni a odsuzováni? Co když někdo tu masku nosí celkem nenápadně a nějak to s ní zkrátka vydrží, zatímco v jiném to zkrátka jednoho dne bouchne jak saze? 

U dětí ten výbuch může být i třeba v této formě, o níž je řeč. Už ale nemusí být vidět, že ty saze pravidelně vybuchují třeba v jeho rodičích nebo v kamarádech, jen to nemusí být tak "mediálně" viditelné. Pořád si na něco hrajeme a divíme se, že se někdo zkrátka nechce v takové hře vůbec zabydlovat. 

Mně osobně ve vnímání těchto záležitostí velmi otevřelo oči téma skrytých zranění, jemuž se ve svém kurzu věnuje Jiří Lexa. To přesně poukazuje na to, jak každý z nás má to svoje vnitřní bolavé místečko, do něhož nám ostatní neustále šťouchají. A dokud to nepochopíme, budou nás dál a dál dráždit na onom bolavém místě. 

A máme možnost to celé pochopit a pouhým "uvědoměním" se uzdravit, nebo to nechat zajít až k extrémům, z nichž se pak stávají laciné mediální terče... Pojďme se tedy zabývat více těmi našimi bolístky a řešit je dřív, než budeme řešit následky, k nimž nás tyto rány v případě "neléčení" vyprovokují.