Proč staří lidé ztrácejí paměť a vše se jim plete?

Za dnešní dotaz na Tamarinu vděčíme posluchači Pavlu Spěváčkovi: "Hezký den. Můj dotaz je, proč staří lidé ztrácejí paměť a vše se jim plete. Jestli se mysl brání příliš mnoho informacím, nebo si to duše sama naplánovala? Děkuji."

Děkujeme za krásnou otázku, která jistě zajímá řadu posluchačů, a proto ji Tamarině rádi položíme. Staňte se členy Klubu Hovory s Tamarinou a můžete podobné odpovědi poslouchat v audio formě. Vám ostatním nechť poslouží alespoň tento textový přepis.

Jirka: Ahoj Tamarino. Takže, proč staří lidé ztrácejí paměť a vše se jim plete? 

Tamarina: Kolik znáš starých lidí? 

Jirka: No, to je taková divná otázka... 

Tamarina: A myslíš, že všichni ztrácejí paměť, anebo jenom někteří? 

Jirka: No, tak já si myslím, že asi všichni ne. 

Tamarina: No, tak vidíš, nesmíte to paušalizovat. Ale vrátím se k tomu, odpovím na to, samozřejmě, aspoň z mého pohledu, jak já to vidím, ale mnoho lidí totiž si nese s sebou ze svých času, kdy byli třeba mladší, tak si nese spoustu traumat. Vy jste generace, která se svými traumaty moc nepracuje. Právě už jsme to tu mnohokrát zmínili, že vám chybí ta duchovnost a práce s vaší duchovností. To neznamená nic s náboženstvím, ale duchovnost, to je vlastně, abyste podporovali svoji mentální nebo chcete-li myšlenkovou nebo chcete-li duchovní stránku života. 

Protože to neděláte, tak mnoho lidí ve vašem životě vlastně ztrácí jakousi naději, protože v tom materiálním pojetí, tak jak vy máte pojatý ten svět, kdy vlastně veškerou duchovnost jste dali na stranu a maximálně schvalujete nebo tolerujete ty různé církve, které s duchovností nemají nic společného, tak vlastně vy jste absolutně opustili ty svoje podstatné proudy života. No, a proto dnes vaši senioři, jak jim říkáte, nebo starší lidé, mají takový vlastní systém, jak vystoupit z toho hmotného světa.

A to je přesně to, co většina z nich dělá. Ale nedělají to všichni, protože mnoho lidí právě nasbíralo svá traumata a mnoho lidí z toho žije. Mnoho lidí se vydrží litovat až do svého skonu. Mnoho lidí se o tom baví. Mnoho lidí tím doslova otravuje své okolí, ale jsou tací, kteří si najednou nic nepamatují. 

A co je podstatné, že oni jakoby mají z vašeho pohledu závadu. Ale oni nemají závadu, oni vlastně vystupují pouze z vašeho systému myšlení, protože tím, že dosáhli určitého věku a už jim nezáleží na těch hmotných věcech, už jim nezáleží na penězích, už jim nezáleží na tom, aby byli úspěšní, aby dělali kariéru, aby budovali něco nového, ale oni žijí v tom, že chtějí mít klid, že chtějí se uzavřít mnohdy do sebe, že žijí ve svém vlastním světě, který si tvoří na mentální, tedy na duchovní úrovni.

Tak vlastně oni pouštějí spoustu věcí, spoustu myšlenek, které v životě mají, a proto je důležité je nebrat jako lidi, kteří jsou nějakým způsobem postižení nebo trpí, jak vy tomu říkáte, třeba sklerózu, ale oni jsou velmi mazaní, protože oni se zbavují té zátěže, o kterých jsem říkala, že vlastně mají svá traumata, své bloky, své různé bolesti, které si nesou a tím, že vlastně ztrácejí paměť, tak jsou k sobě milosrdní, protože to vlastně opouští a odcházejí z toho světa plného bolesti, který si vytvářeli, aktivně si jej vytvářeli. Tak v tuto chvíli se rozhodli, že si jej nebudou aktivně vytvářet. 

A to je podstatné pochopit, protože vy si vytváříte svůj život tak, že vlastně každá vaše myšlenka vás někam sune. Ale problém je ten, že vy v tuto chvíli vlastně nevíte, jak ty myšlenky používat. Ti staří lidé, oni už vědí, že vlastně musí od určitých myšlenek odstoupit, proto oni když vlastně, jak bylo řečeno, nebo jak bylo v dotazu psáno, jestli se brání mnoha informacím, tak ono to je, ne, že se brání informacím, ale oni si vytváří svůj vlastní svět, kde si pouští jenom skutečně to, co chtějí.

Oni se nebrání ničemu, ale oni to jenom schválně pouští ze svého světa, ze svého života a je jim mnohem lépe. A o tom, že by si to naplánovala duše, to není o plánu duše, to je o tom, že ta duše nebo spíš ten člověk, to vědomí v tom hmotném těle, dospěje k nějaké duchovní příčce, na nějakou duchovní úroveň a podle toho se tak zařizuje a podle toho se tak chová. 

A to je potřeba, abyste pochopili, protože jinak se budete na staré lidi dívat jako na nefunkční jedince. Ale oni nejsou nefunkční, oni pouze něco uvolnili ze svého života a měli byste se podle nich učit. To neznamená, že byste měli zapomínat, ale měli byste se podle nich učit uvolňovat nedůležité věci. Zkuste si třeba sednout a napsat si na papír, co je ve vašem životě skutečně důležité. A když budete k sobě upřímní, tak zjistíte, že 80 % toho, co ve svém životě řešíte, je vlastně pro vás, pro váš život, pro to, abyste byli šťastní, že to je absolutně nepodstatné. 

Takže nad tímto se zamyslete. Nemyslete nad tím, jak ti staří lidé jsou ve svém životě díky své zapomnětlivosti odříznuti. Ale Jiří nám může říct příběh, který zažil se svojí vlastní tetou. Jiří, řekni nám k tomu něco. 

Jirka: No, tak to byla podpásovka, teda Tamarino, toto jsem nečekal.

Tamarina: No, tak občas si tu nějaký ten špek spolu připravíme, tak na to odpověz. 

Jirka: Dobře, tak já děkuju Tamarině, že mi dala slovo a můžu teda vám říct jednu věc. Měl jsem tetu, která byla ročník 1906. Já už jsem dokonce o ní dělal video ve vztahu k tomu, jak se jejímu bratrovi zjevil obrázek Panny Marie. Ale to myslím, že je ještě někde ve videích, takže to možná najdete. Nicméně ta teta byla prvorepubliková učitelka.

Proto tam je důležitý ten ročník 1906 a ona učila jazyky. Ona učila asi šest světových jazyků, ale co bylo na tom krásný, že ona ještě ve svých 85 letech učila asi šest světových jazyků. Teď z hlavy vím, že to byla italština, ruština, francouzština, němčina, angličtina a ještě latina, takže šest, češtinu nepočítám, to byl její rodný jazyk. 

No a teď ona vlastně v tom roce 1991, když jsem já k ní chodil na angličtinu, tak vlastně ona tehdy učila úplně perfektně tyto jazyky, dokonce měla spoustu příhod, jak jí nějaký její známý, kněz, který věděl, že se učí latinu, tak jí dával takový otázky, jak se řeknou třeba švestkový knedlíky v latině a tak, a ona prostě vyprávěla se zápalem. 

Ale co bylo zajímavý, tak ona vůbec neřešila nějakou politiku, ona vůbec neřešila něco, co by jako nechtěla řešit a ona měla obrovskou radost z toho, že ještě v těch letech mohla učit. A když jsme se vrátili třeba v debatách k tomu, jakým způsobem ona prožila ten svůj produktivní věk a jestli vlastně v tom období toho socialismu jestli nestrádala, tak ona se vždycky o tom bavila jako velmi s pokorou a velmi s úctou, že vlastně měla krásný život, že vlastně jako učitelka, ona nikdy třeba neřídila auto, nezatěžovala se takovými jakoby světskými věcmi, ale ona prostě učila ty svoje jazyky, a to byl její svět. A to je na tom to krásný.

A jak právě byla už starší, tak ona si nepamatovala skoro nic, to byl jako pěkný, ona nevěděla pomalu co měla ke snídani, ale kdyby ji člověk v půlnoci vzbudil, tak prostě v kterémkoliv jazyku odpověděla na cokoliv, protože prostě byla tak nastavena. Takže tohle jsem měl tak nějak říct podle tebe, Tamarino? 

Tamarina: No ano, protože to ukazovalo krásně to, jak ten člověk si vytvořil svůj svět a ona si ho evidentně otevírala tento svět už dříve, že ona nežila v tomto světě až ve stáří, ale ona v něm žila zřejmě už dříve a vlastně byla ušetřená spousty trápení a spousty zbytečných problémů. Není to tak? 

Jirka: No, myslím si, že jo, ale já bych tady nechtěl teďka její život rozebírat. Pojďme spíš k té otázce, protože si myslím, že ještě bys nám k tomu mohla něco říct. 

Tamarina: No, já si právě myslím, že už jsme poměrně téma vyčerpali a že už bychom to akorát zbytečně natahovali. Proto, pokud máte ještě nějaké třeba doplňující otázky, tak pokud budete v Klubu, kde máme hovory, kde odpovídám na vaše dotazy, tak mi můžete položit jakýkoliv dotaz, který budu schopna vám zodpovědět a můžete se ještě třeba k tomuto vrátit, ale v tuto chvíli si myslím, že moje odpověď je naplňující a že by i pan Pavel mohl být spokojen. 

Jirka: No, tak Tamarino, já moc děkuju. A když teda jsme u těch starších lidí, kteří zapomínají z našeho pohledu, tak můžu říct, že jsme natočili s Tamarinou video, které bylo na téma "elixír mládí". A pokud ho chcete vidět, tak se můžete podívat do Klubu Hovory s Tamarinou, kde ho budete mít k dispozici a tam na něj právě odpovídáme, takže rozhodně doporučuji. A též jsme nastínili v jednom videu, že obyvatelé okupovaného území mají určité výhody, tak jsme též s Tamarinou udělali video v Klubu Hovory s Tamarinou, kde Tamarina rozebrala, jaké výhody mají lidé na území okupovaném Ruskem. Takže doporučuji, myslím si, že to pro vás bude zajímavé.

No a ještě když teda jsem u toho doporučování videí, tak jsme v Klubu dali nové video "Jak myslet, aby se nás držely peníze". A tam se docela Tamarina rozjela. Takže si myslím, že vám to přinese určité informace a mohli byste to vložit do svého života. Takže já děkuju Tamarině za to, že si dnes na mě udělala čas, protože už jsme spolu nějakou dobu netočili videa a dneska jsme jich natočili hned několik a já to musím využít, protože Tamarina, když má takovou povídavou, nebo když se mi tak jako chce věnovat, tak se toho musím chytit té příležitosti a musím ji chytit za pačesy, ne Tamarinu, ale tu příležitost, a pak to funguje. 

Tamarina: Ale co to povídáš? Vždyť mi spolu jsme v kontaktu každý den a když ti řeknou, natočme něco, tak ty nemáš mikrofon zrovna, ty nejsi na to připraven, tobě tam štěká pes a máš různé výmluvy...

Jirka: Počkej, jaký výmluvy? Když mi tady štěká pes, tak já nechci, aby to rušilo naše posluchače. 

Tamarina: No, tak vidíš, ale zase by jsi mohl třeba krásně ukončit toto video slovy "psi štěkají a karavana jede dál". 

Jirka: No, já mám pocit, že to je trošku jinak, že to je "karavana jede dál a psi štěkají" a možná mě někdo z vás opraví, že je to ještě úplně jinak, takže přátelé, mějte se hezky, pokud se vám toto video s Tamarinou líbilo, budu rád, když nám dáte lajk, když si přihlásíte odběr nebo se přihlásíte do Klubu Hovory s Tamarinou a věřím, že se neslyšíme naposledy. Takže brzy zase na slyšenou.