Když Vesmír pláče

Vesmír je dokonalý. Myslím si, že slovo dokonalost nedokáže obsáhnout přesně to, jaký je Vesmír. On dokáže tvořit vše s naprostou přesností a bez jakýchkoliv přebytků či nedostatků. Vytvořil světy, planety, galaxie, ale i zvířata či lidi. Každý tvor, každé stéblo trávy nebo strom jsou důkazem bezbřehé dokonalosti Vesmíru. 
 
Vesmír je absolutním důkazem, jak funguje rovnováha v přírodě a v okamžiku, když něco přebývá, tak rovnovážné síly zapracují, aby vše bylo vyrovnáno přesně podle vesmírných plánů a zámyslů.
 
Když zemře člověk, většina jeho blízkých je smutná a někteří lidé dokonce pláčou, což je projev toho, že nám dotyčný chybí a budeme ho postrádat. Málokdo ví, že pláče i Vesmír, který to sice nedá najevo cestou křiku, lítosti či smutku, ale různými doprovodnými jevy v podobě například vzpomínek pozůstalých či připomínání jeho činů.
 
Věděli jste, že Vesmír pláče i nad zvířaty? Nemyslím nad těmi, co máme doma, a když přijde jejich chvíle, truchlíme stejně, jako by šlo o člena rodiny. Mám na mysli zvířata, o kterých nikdo neví, která žijí pouze v souladu s přírodou, jejími zákony a zákony Vesmíru. Kdo z lidí se ustrne, když vidí na ulici přejetého ježka? Přijde někomu líto brouka, který přišel o život po srážce s předním sklem vašeho auta? Předpokládám, že se nad tím dnes téměř nikdo nepozastavuje. A přesto k nám Vesmír promlouvá svojí vlídností, laskavostí a láskou, jakoby nám říkal: „Já to s vámi tedy ještě zkusím.“
 
Nedávno se mi stala docela nepříjemná záležitost, kterou jsem sám obrečel, i když nešlo o nikoho z mých blízkých, ani o mé domácí zvíře. Ačkoliv na naší zahradě necháváme poměrně dlouhou trávu, aby sloužila všem zvířatům a převážně hmyzu z okolí, občas ji musíme též posekat, abychom přes trávu aspoň viděli na druhou stranu zahrady. Nemám tuto činnost moc rád, protože při ní musí zahynout mnoho nevinných živočichů a snad právě proto ji oddaluji na co nejvzdálenější termín.
 
Tehdy jsem sekal trávu a druhý den, když jsem kontroloval své dílo „zkázy“, uviděl jsem na zádech ležící dospělou zelenou ještěrku. Myslel jsem, že dělá mrtvou, protože nestihla přede mnou utéct, ale když jsem ji otočil, její tělíčko bylo přeseknuté mojí strunovou sekačkou. Bylo mi z toho na nic a řekl jsem si, že já jako vegan, který se rozhodl pro cestu, kdy nebudu využívat živočišné produkty, jsem vlastně připravil o život nádherné zvíře. Velmi mě to trápilo a bylo mi do pláče.
 
Najednou vidím, jak asi o metr dále běží mládě ještěrky a míří přímo k mojí noze, u které se zastavilo. V tu chvíli mi to přišlo tak nespravedlivé, protože mi okamžitě hlavou prolétlo, že to ještěrčí mládě se jde podívat na vraha jednoho ze svých rodičů. Rozplakal jsem se a cítil, že celý Vesmír pláče, protože přišel o jeden ze svých nádherných výtvorů. 

Nikdy jsem netušil, že někdy budu prožívat takovéto pocity, ale přišla mi informace z Vesmíru, že už jsem natolik vyspělý v komunikaci s jemnohmotným světem, abych i v této oblasti přijal část své zodpovědnosti a truchlil spolu s ním. Musím si uvědomit, stejně jako každá bytost na planetě, že jde o náš společný domov, kde je místo pro každého, bez rozdílu vzhledu, původu, druhu a dalších aspektů. 
 
Bylo mi z toho ještě dlouho velmi špatně a rozhodl jsem se, že na zahradě vytvořím nějaký koutek, který bude vynahrazovat všem tam žijícím tvorům mé občasné sekání trávy a budou tam mít ode mne zaručené bezpečí, protože se sám postarám, aby do tohoto teritoria nikdy nezasáhla sekačka či jiný xindl vyrobený člověkem. 
 
Od této chvíle budu ostražitý a zároveň budu respektovat, že na naší krásné zahradě je místo nejen pro nás, ale i pro všechny další živočichy. Vždyť až mne si jednou odvede ta zubatá s křovinořezem, možná si na mne vzpomene i ještěrka, s kterou jsme sdíleli zahradu ve vzájemné lásce a toleranci.
 
Děkuji Vám, že jste dočetli tento článek až do konce a budu Vám moc vděčný, když svůj život na naší planetě budete brát jako dočasné působiště a o prostor, v kterém žijete se podělíte i s dalšími účastníky tohoto velkolepého zájezdu.