Je vhodné pomáhat vnukům s koktáním, nebo si tím mají projít?

V Klubu Hovory s Tamarinou probírá Jiří Lexa s jemnohmotnou bytostí Tamarinou různé otázky, které jí klade on či členové klubu. Přinášíme textovou verzi nahrávky, která je k dispozici se spoustou dalších právě těm z vás, kteří tvorbu těchto nahrávek chcete podpořit a přidat se tak k naší klubové komunitě. Děkujeme.

Jiří: Vítejte u dalších Hovorů s Tamarinou. Dnes uslyšíte odpověď na tento dotaz: "Drazí naši pane Jiří a Tamarino, reaguji na klubové téma, konkrétně o jednovaječných dvojčatech. Mám v rodině dva chlapce - jednovaječná dvojčata. Jsou to mí vnuci. Nyní je jim šest let, oba dva začali ve třech letech koktat. V té době nastoupili do školky a narodila se jim sestra. Dotaz zní: Může být tento problém rovněž dohodnut v jemnohmotném světě již před jejich narozením? A mohu jim nějakým způsobem pomoci, nebo by to byla manipulace, protože si tímto mají projít? Děkuji předem za odpověď, jste oba úžasní, ze srdce děkuji za vaši tvorbu, s láskou Klára Pilková."

Tak paní Kláro, já vám moc děkuji a pustíme se do toho. Tamarino, co ty na to říkáš?

Tamarina: Můžete si být jista, že to určitě je předem dohodnuté. Tito dva vaši vnuci potřebují své okolí někam dovést, ale zároveň se mají něco naučit. Mají se naučit trpělivosti již z minulých inkarnací, protože člověk, který má problém s řečí, tak musí neustále myslet na to, co chce říct, musí se soustřeďovat na konkrétní části daných věd, slov a podobně. A vaši vnuci na tom nejsou jinak a je to proto, že se mají v této inkarnaci zpomalit. 

Je velmi, velmi důležité pochopit, že kvalitu člověka nemění to, jestli zadrhává v řeči, ale jsou to úplně jiné faktory, které určují kvalitu člověka. Velmi podstatné je, abyste pochopila, že vaši vnuci mají naučit něco nejen sebe, ale i vaše okolí. S jejich sestrou to nemá vůbec nic společného a oni se budou vyvíjet naprosto bez problémů, ale tento fenomén, když tomu tak řekneme, má význam právě v tom, aby oni na sebe nespěchali.

Tím, že jsou dvojčata, můžou se perfektně doplňovat. Záleží už jenom na nich. Oni mají totiž velmi důležitý úkol ve svém životě a ten úkol mohou splnit právě, když si projdou, řekněme, tímto zkušebním obdobím. Je podstatné, aby jejich okolí je respektovalo, netlačilo na ně a nechtělo je za každou cenu učit mluvit normálně, protože pro ně může být normální právě to, že zadrhávají, neboli jak píšete, koktají. Důležité je přijmout to, co říkají, netlačit na ně a uvědomit si, že i my jakožto jejich okolí bychom mohli zpomalit a nechtít za každou cenu utíkat, utíkat, utíkat. 

Podívejte se na jejich rodinné zázemí, jestli lidi v jejich nejtěsnější blízkosti nespěchají, jestli nemají nějakým způsobem neustále napilno, jestli něco nestíhají, jestli musí za každou cenu všechno zvládnout. Pozorujte a pak zjistíte, že možná i zde v tomto jejich nejbližším okolí to může mít právě vliv na ty lidi, kteří to potřebují. Takže to nemusí být jenom jejich učební pomůcka nebo součást jejich života, ale může to být i pro to jejich nejbližší okolí. 

Proto vám doporučují, naslouchejte vašim vnukům. Oni vám to postupně řeknou. Oni vám budou postupně rozkrývat ten svůj cíl, proč tady jsou. Budou vám postupně rozkrývat plán své duše. Samozřejmě ne, že vám ho řeknou, jsme tady proto a proto, ale vy, když budete číst mezi řádky, tak to velmi záhy zjistíte a zjistíte i důvod, proč mají problém od tohoto okamžiku s řečí a proč mají oba dva tento problém? Není náhoda, že jsou jednovaječná dvojčata. 

Není náhoda, že oba dva mají, nazvala jsem to problémem, ale on to vlastně problém není, oni mají prostě nějaký svůj program, podle kterého jedou a který má smysl právě v jejich unikátním životě. A to je třeba, abyste si všichni uvědomili, proto je nenuťte do nějakých velkých logopedických akcí, nechte je, ať si i třeba projdou tím, že budou moc být terčem posměchu jiných dětí. Možná i to má nějaký význam.

Je velmi důležité, aby oni věděli, že oni nejsou o nic horší lidé. Jenom proto, že se v něčem odlišují. Třeba je to právě má naučit, aby pochopili, že to odlišování je velmi důležité právě v unikátnosti každého z nás. Ale to už nechte na nich. Jenom se snažte je držet v tom, že jsou v pořádku a že tak, jak mluví, tak se prostě rozhodli a budou tak mluvit, dokud budou potřebovat.

Až to nebudou k životu potřebovat, věřte tomu, že své zadrhávání, že své koktání, jak vy píšete, odloží a nebude už po něm ani známky. Takže držím palce a věřte, že to všechno dobře dopadne a očekávejte to.