Je rozdíl mezi zpopelněním těla a uložením do země?

V klubu Hovory s Tamarinou pokládáte této jemnohmotné bytosti pestrou škálu otázek na zajímavá témata. Tentokrát zazněl dotaz: "Když člověk odejde z tohoto světa, je pro další postup duše rozdíl, když je tělo zpopelněno nebo takto uloženo do země?"

Tamarina: Není v tom rozdíl, protože tělo v okamžiku, kdy ho opustíte - jako vědomí, tak je již v rozkladu a nemá to žádný vliv na další postup vaší duše. Je to pouze jakási tělesná schránka, která byla opuštěna. Je to asi tak, jako když najdete ulitu z hlemýždě a seberete ji a je již prázdná, můžete ji dát do kapsy, můžete ji rozšlápnout, hodit do řeky, můžete s ní udělat, co chcete a vlastně již nemá takový význam, jako když v ní je živý organismus.

A tak je to přesně, když vy jako vědomí opustíte vaše tělo. Samozřejmě se může stát jedna důležitá věc. Již jsme o tom hovořili, že vy si nastavíte ve svém vědomí, že pokud vám vaše tělo spálí, tak budete zažívat po svém odchodu peklo, a to se může stát, protože opět vy si nastavíte něco ve svém vědomí, čemu budete věřit a když to nebudete řešit, nebudete brát, že to vaše tělo je něco důležitého v momentě, když se rozhodnete jej opustit, tak to vůbec nebudete pociťovat a nikdo to nepociťuje.

A proto je to opět na tom nastavením před samotným odchodem z vašeho těla. Proto někdo chce být pohřben a nechat své tělo postupně zetlít a nechat ho v zemi a naopak někdo jej chce spálit. Jestli vám k tomu řekne Jiří třeba svůj názor, tak ten to má též zajímavě nastavené, ale je to pouze jakýsi jeho program a dokonce i v tom může být strach.

Jiří: No dobře, tak já k tomu něco řeknu. Já to mám nastavený tak, že jsem četl a měl určité informace, že mnoho lidí, když zemřelo, tak že byly případy, že je uložili do rakve a dali je do hrobu a oni ještě třeba žili. Jenom nepoznali, že jsou živí a já, aby se mi toto nestalo, tak prostě si přeju, aby moje tělo bylo jednou zpopelněno.

Tamarina: Ano, a to je přesně tvůj strach, protože ty se bojíš toho, že někdo nerozezná to, že již jsi to své tělo opustil...

Jiří: Ale uvědom si, Tamarino, že někteří lidé zemřeli a najednou se v tom těle zase ukázali. 

Tamarina: Ano, i to se může stát, ale to jsou určité výjimky, určité anomálie, ale ve většině případů se to nestává. Ale to spíš byl příklad, že ty to máš takto nastaveno, ale v každém případě je to o každém jednotlivci. 

Jiří: Já ti teda do toho skočím...

Tamarina: No, to bys nebyl ty.

Jiří: Ano, já ti do toho skočím. Moje maminka, která byla zdravotní sestra v různých nemocnicích v šedesátých letech, když začínala jako velmi mladá po škole, tak byla v motolské nemocnici a jednou jí tam zemřela paní na jejím oddělení a maminka nemohla už ten den, protože byla zavřená snad patologie, tak ji tam nemohla odvézt a bylo domluveno, že ji tam odveze ráno, až otevřou. Jestli v pět, v šest hodin nebo v kolik to měli. 

A máma pani zavřela do nějakého studeného skladu, kde se netopilo, protože to bylo v zimních měsících, tak ji zavřela do nějakého studeného skladu prádla, kde ji vysvlékla, jenom ji přikryla prostěradlem a nechala ji ležet na tom vozíčku, co vozili ty lidi jak na operaci, tak ale i potom třeba ty mrtvé. Takové ty vozíčky jak na tom vozí. 

No a stala se zajímavá věc. Máma večer potřebovala ještě dojít převlíknout někomu lůžko, z nějakého důvodu, šla do té místnosti, otevřela a paní tam seděla na tom vozíčku. Klepala se zimou a říkala: "Sestřičko, tady je taková zima, já nevím, co se se mnou děje." 

Tehdy moje máma z toho málem měla infarkt, protože tuto mrtvou paní najednou viděla živou v tuto chvíli. Takže jenom říkám, co se může stát. 

Tamarina: Ano, ale i toto byla svým způsobem ojedinělá příhoda, ojedinělý případ, ale není třeba to paušalizovat a není třeba si z toho dělat strach, protože člověk než odejde z tohoto světa, tak ještě prochází určitým procesem a je ještě tak dlouho vystavován různým dalším vlivům, kde s ním pracuje spoustu lidí, kdy by se například projevilo, že žije. To znamená, že není se toho třeba bát, ale tady šlo spíš o to, abych ukázala, že i ty máš nějakým způsobem v tomto nějaké rezervy. 

Jiří: Děkuju. Já mám pocit, že ti jde vždycky o to, ukázat moje rezervy.

Tamarina: Ano, samozřejmě, protože si můj takový exemplář, který tady mohou představit a ukázat lidem ty věci, z kterých se mají poučit. 

Jiří: No, já ti za to mockrát děkuju, samozřejmě...