Jak na lidi působí sporty, kde se uvolňují různé emoce?

V Klubu Hovory s Tamarinou probírá Jiří Lexa s jemnohmotnou bytostí Tamarinou různé otázky, které jí klade on či členové klubu. Přinášíme textovou verzi nahrávky, která je k dispozici se spoustou dalších právě těm z vás, kteří tvorbu těchto nahrávek chcete podpořit a přidat se tak k naší klubové komunitě. Děkujeme.

Jiří: Dobrý den, milí přátelé, máme zde dotaz od jedné členky klubu, která si nepřeje být jmenována, takže to budu respektovat: "Dobrý den, Jirko a Tamarino. Ráda bych měla jasněji v otázce sportu. Jsem fanoušek ledního hokeje. Když ale o tom uvažuji, je to tvrdá hra a uvolňují se různé emoce. Jak se na takovéto záležitosti dívá Tamarina?"

Tak Tamarino, jak se díváš na takovéto záležitosti? To by mě také zajímalo. 

Tamarina: Jiří pochop, my spolu vedeme dlouhé rozsáhlé hovory a už by jsi mohl pochopit, že všechno, co prožíváte s pozitivními emocemi, tak je vlastně pro vás dobré, protože vám to dělá radost. Vzpomínáš si, když jsi v minulosti chodil cvičit karate? 

Jiří: Vzpomínám, byl jsem furt omlácenej a lezlo mi to poměrně pak na nervy nebo respektive na začátku, pak už to bylo dobrý.

Tamarina: No vidíš, a dělalo ti radost to, že jsi se hýbal, že jsi vlastně mohl nějakým způsobem něco tvořit se svým tělem? 

Jiří: No, tak radost pak už jo, to je pravda, ale na začátku teda mě to radost nedělalo, protože jsem byl hodně omlácený.

Tamarina: Vidíš, to je přesně ono. V momentě, když člověku dělá lední hokej radost, tak to funguje přesně stejným způsobem. A to funguje ve všech sportech. Uvědom si, že když ti dělá lední hokej radost, nebo jakákoliv jiná hra, a je to tvrdá hra, tak dochází k tomu, že ti povznáší vibrace. I když se tam určitým způsobem používá síla. Ale je za tím ta radost z té hry.

V momentě, když se z toho stává byznys, když se z toho stává rutina, když se z toho stává nucená práce, sice za dobré peníze, ale už je to nucené, už to člověk musí dělat z nějakého jiného důvodu než jenom pro tu svoji obyčejnou lidskou radost, tak potom už to pro něj nemusí být dobré. 

Ale každý si tu svoji nerovnováhu stejně musí potom vyřešit sám, takže já se na to dívám asi tímto způsobem. Důležité je jenom to, jestli ten člověk, který, řekněme, je nějakým způsobem třeba v tom hokeji atakován, tak jak on to bere. Jestli to bere jako součást hry, nebo jestli to bere jako křivdu, že ten druhý hráč ho nějakým způsobem atakovat atd. To je velmi, velmi podstatné, jak se na to dívají tito jednotlivci. 

Ale podívej se, opět se vrátím k tomu karate, ke kterému jsi trochu přičichl. Ty jsi nezávodil závodně, že bys to dělal, ale obdivoval jsi ty závodníky. A představ si, co ti závodníci tam zažívali? Vzpomínáš si na to? 

Jiří: No, to si vzpomínám, ti byli unavení, omlácení, dokonce jednoho odvezla sanitka, co si pamatuju.

Tamarina: No, vidíš a zlobili se potom na sebe, že na sebe byli nevrlí nebo byli nepříjemní nebo se vztekali, že prohráli? 

Jiří: Tak bylo jim to líto, že prohráli. 

Tamarina: Dobře, ale to je takový ten pocit, že chtěli vyhrát, ale myslím tím, že by jim to nedělalo radost. 

Jiří: No, tak to asi určitě ne, tam asi takovej ten kolektivní sportovní duch vždycky byl.

Tamarina: No, tak vidíš, a to je přesně ono. Když tam je tento, jak ty říkáš, kolektivní sportovní duch, tak je to v pořádku. A tak by to mělo být. A jestli je to lední hokej, nebo jestli je to volejbal, nebo jestli to je americký fotbal nebo nějaká jiná hra, kde může dojít třeba k nějakému úrazu, to už je další věc, ale ber to tak, že jde v první řadě o tu radost.

To, že vy jste si jako lidé ze sportu udělali nějakou takovou příležitost k výdělku a k inkasování velkých sum v některých případech, tak to je druhá věc, kde jsou sportovci třeba v podstatě otroky svých manažerů, protože nemají na výběr, protože třeba nic jiného neumí a mají pocit, že by si jinde ty peníze nevydělali, nebo v takovémto množství, tak tam už ale nejde o tu radost, tam už jde většinou o to, že jsou ti lidé trošičku zahnáni do kouta.

Ale to se můžeme dostat i v jiných oborech lidské činnosti. Každopádně moje poslední slovo je takové, že pokud to dělá lidem radost, tak může být hra, jak chce tvrdá, může být hra opravdu náročná, může při ní dojít k úrazu, ale pokud to ti zainteresovaní berou stále jako hru, jako sport, jako radost a vlastně něco se jim tam přihodí, ale oni to berou jako součást a nejsou tam ty emoce, které by vytvářely nerovnováhu, tak je to všechno v pořádku.

Jiří: Tamarino, já ti moc děkuju za tento výklad. Musím říct, že jsem na to byl docela také zvědav, takže jsi to řekla nejen našim posluchačům, ale i mně, protože to je docela zajímavé, jak se na to člověk dívá, protože někdy fakt máme pocit, že ta různá sportovní klání jsou opravdu jenom o tom, aby na tom ti sponzoři a ti manažeři, a já nevím, kdo tam v tom je zainteresovaný, aby z toho prostě něco měli a už se nekouká na takovou tu podstatu té hry.

Vzpomínám si, když třeba můj tatínek vyprávěl, jak hráli v čtyřicátých padesátých letech hokej, že se to hrálo bez helmy a bez chráničů, že prostě měli jenom tepláky a jezdili na ledě, samozřejmě byli to malí kluci, ale šlo tam spíš o to, že oni prostě chodili hrát rádi a jako malí kluci vstávali třeba ve čtyři hodiny ráno, aby mohli ještě než šli do školy si jít zahrát hokej v Praze na Štvanici a prostě byli z toho úplně nadšení. Takže to je přesně to, co já si představuji jako takový ten zdravý sportovní duch, takže já ti moc děkuju, že jsi to trošku tady ozřejmila. Děkuji vám všem, přátelé, děkuji naší tazatelce a těším se zase u dalšího videa na slyšenou.